A hotovo.

header1

Robert je na světě.

24. listopadu 2010 jsem napsala první kapitolu, a až po jejím dopsání mi došlo, že vůbec nevím, jak to pojmenovat. Nakonec se ten první nápad, který moje natěšená a zahlcená hlava vyprodukovala, ukázal jako schůdný a narozdíl od Malých kluků prošel – ač o slovo rozšířen – až do tištěné verze knihy.

Dva a čtvrt roku od prvního písmene po vydanou knížku. (Ačkoliv finální přípravy trvaly jen devět měsíců, v druhé polovině května 2012 jsem se dozvěděla, že ve Fragmentu chtějí i Roberta.)

A teď musím dopsat ten třetí díl, pro případ, že bych v květnu zase dostala mail o tom, že ho chtějí. Cože? Že jen dva bratři Bavettovi? No, ano. Já vím. To ono samo. Víte, jak občas spisovatelé říkají, že ty postavy si dělají, co chtějí? Jak s nimi klidně dělají fiktivní rozhovory a tváří se, že s těmi postavami vážně probírají, co se bude dít dál? A jak si postavy nenechají vnutit nějakou dějovou linku?

Blbost, že?

Nicméně ony to ty potvory fakt dělají :-)

Třeba Robert. Ten byl od začátku vedlejší postava. Když jsem dopsala Nebezpečnou lásku, nepočítala jsem s tím, že bude další díl.

Dokud jedna dobrá duše (ahoj, Bye) nezačala tak nějak vyzvídat, co ten chudák Robert. On je tam přece tak sám a úplně opuštěnej. A bylo to. Stačilo jen zapřemýšlet nad tím, kdo by se ke staršímu Bavettovi hodil. Jaká by byla. Co by byla. A už to jelo. Krásně jsem jim to naplánovala, všechno jsem to vymyslela, geniální vyvrcholení mě napadlo – a nakonec to skončilo jinak, protože Robert se v průběhu psaní vyvrbil trochu jinak a mně došlo, že pokud ho donutím reagovat podle původního plánu, nikdy mi to neodpustí. Si to neodpustím.

Prostě tvrdohlavá postava.

Pak, když byl dávno dopsaný, chtěla po mě jiná dobrá duše (ahoj, gucci) nějakej ten kousek o Robertovi nebo Mikovi. K narozeninám. To se nedá odmítnout.

A tam, ačkoliv tam ta scéna vůbec neměla být, se najednou objevil Henry. Velký, bručivý Henry se suchým smyslem pro humor. A maličká slečna. Stačilo jen, aby se na ni další dobrá duše (ahoj, Reeánku) pořádně zeptala.

A byla jsem v háji.

Takže teď musím sebrat síly a dopsat ten třetí díl, který se jmenuje Nebruč, plyšáku (a je mi jasné, že pokud půjde do tištěné podoby, tenhle název fakt neprojde :-) ). Aby byl hotov. Buď se zadaří a taky vyjde, nebo se zadaří o něco méně, a v tom případě bude nějak hezky nazdoben a převeden do různých formátů a bude k dispozici na internetu. Uvidíme.

(Tohle jen šeptám, vůbec netuším, co z toho nakonec bude, ale… Když jsem předevčírem četla tu půlku Henryho příběhu, abych věděla, co a jak dál, jeden protivnej chlap se sklony k alkoholismu mi vetkl do hlavy myšlenku… Tohle bych asi neměla říkat nahlas, co? Že slyším hlasy… :-D)

Proč tohle všechno píšu? Protože jsem nadšená a dojatá a taky trochu nakrknutá, jelikož někdo už má včera vydaného Roberta doma, někdo ho už dokonce čte, a já jsem si k němu zatím ještě ani nečuchla, áchjo. Prostě takové patetické plkání, asi jako když rodiče posílají své dítě do světa. Koneckonců – na svět se chystal devět měsíců :-)

Tak tfuj tfuj tfuj, ať se mu/nám daří!

Vaše komentáře:

Napsat komentář