Den na ho*no

Krátká povídka, most mezi Nebezpečnou láskou a Nepřítelem nepřítele.

 

 

 

 

 

 

Sedl jsem si k počítači, odemkl ho a klikl na ikonku doručeného mailu.

A pak ve mně hrklo a zároveň jsem se zakřenil jako imbecil, protože odesílatel byl XXXPrsataBlondynaViagraZdarma.

To byla jejich tajná mailová schránka pro tenhle měsíc. Původně měly sloužit jen pro případ nejvyšší nouze, ale když mi Mike poslal fotku vlastnoručně natřený okenice, rezignoval jsem a přestal mu odepisovat, že je vůl a že mu jednu vlepím.

Nemohl jsem si pomoct, i tentokrát jsem měl chuť se rozhlídnout, jestli mi někdo nestojí za zády a nesleduje, co zrovna dělám. Věděl jsem, že kancelář mám čistou. Dal bych za to ruku do ohně; nikdo cizí sem nemá přístup a navíc ji s Johnnym pravidelně prolézáme jak idioti. O počítač se mi staral Sandford, a i když nevěděl, proč mi tak záleží na zabezpečení, dělal svoji práci dobře a na nic se neptal. Stejně jsem měl v záloze ještě externího IT bezpečnostního specialistu, nebo jak si to říkal. Byl kurevsky drahej, tak snad i kurevsky dobrej. Jen proto jsem souhlasil s tím, že si můžeme začít psát.

Předmět mailu byl Nabídka, kterou neomítnete. Už to mě mělo varovat, ale jak jsem byl po obědě hezky nacpanej, neťuklo mě to. Rozklikl jsem zprávu.

Nazsar Orberte!

„No nazdar,“ hekl jsem nahlas. Rychle jsem očima přejel těch pár řádků. Na první pohled jsem v nich našel asi tak třináct překlepů a nemohl jsem si nevšimnout totální absence interpunkčních znamének.

„Co je?“ Do dveří strčil hlavu Johnny.

„Zavři za sebou,“ řekl jsem mu. Když došel ke mně, otočil jsem monitor tak, aby na něj viděl „Přišel mi nalitej e-mail.“

„Hehe,“ udělal Johnny. „To je hezký.“

„To není hezký,“ ušklíbl jsem se. „Je to lempl, proč mi píše, když je namol?“

„Protože se zrovna vrátil z vinařskýho festivalu, vždyť to tady říká, hele,“ ukázal prstem.

„Nešmatlej mi na monitor!“ Měl jsem co dělat, abych ho nepleskl přes ruku.

„Aby ses neposral. Co je v tý příloze? Jakej článek? Ukaž to, nezdržuj.“

Paige umí itlasky skoro líp než já takže to přeloýla, stálo v mailu, ale co přesně přeložila, to tam nenapsal. Ale byl to nějakej důležitej článek, to bylo jasný. Teda aspoň pro Mika. Já na italským tisku neviděl celkem nic, co by mě mělo zajímat. Když jsem ale otevřel přílohu, hned mi došlo, proč si to mám přečíst.

 

Italské víno s americkou láskou

 

V provincii Lucca se nachází malinké, netradiční rodinné vinařství, které si nečekaně už po první sklizni získalo solidní renomé. Na necelých sedmdesáti hektarech, na dvou viničních tratích pěstují víno manželé Parkerovi. Ti se rozhodli vyměnit pohodlný život ve velkoměstě za skromnější, ale mnohem více naplňující bydlení v srdci Toskánska. (Jo, ta paní byla už od pohledu divná. Přísahám, že v originále je to ještě vzletnější, ale naštěstí jsem poetický idiot. P.)

S Michaelem a Paige Parkerovými jsme se setkali v jejich tradicionalistickém domě na Hidden Vineyard, jak se jejich vinařství jmenuje, a zeptali jsme se, jaké mají plány do budoucna.

 

Kde se v Američanech z města vzala touha po vinařství?

Michael: Dalo by se říct, že to přišlo jako blesk z čistého nebe.

 

Takže jste se jednou ráno vzbudili a řekli si, že byste si chtěli koupit vinici?

Michael: Víceméně. Jen jsme si to neřekli oba, ale jen já. Moje žena k tomu přišla jako slepá k houslím. (Tady Mike redaktorku vyděsil, protože v italštině řekl něco jako že jsem porušila slepost :) ) Postavil jsem ji před hotovou věc, ale byl jsem si jistý, že bude stejně nadšená jako já. (Pěkně kecá!)

 

A byla jste?

Paige: Samozřejmě, můj manžel mě znal a zná velmi dobře. (Taky jsem nebyla úplně upřímná :) )

 

Takže jste se sbalili a odjeli do Itálie? Bylo to skutečně takhle jednoduché?

Michael: Je mi jasné, že to mnoha lidem přijde jako zbrklost a nepochopitelný risk, ale my jednáme vždycky docela impulzivně – a zatím nám to vychází.

 

Vzpomněl jsem si na to, jak jsme pořád dokola procházeli náš velký plán, ladili každý detail, probírali všechny možné faktory, které to mohly změnit a všechno poslat do háje. Impulzivní? Jo, v první vteřině možná. Pak ale puntičkář. Chudák italská novinářka, pěkně ji vodili za nos.

Po tomhle nezbytném úvodu byl rozhovor o druzích vína, systému zpracování, vztazích s dodavateli i odběrateli, stavu italského vinného trhu a podobných věcech.

„O čem to kurva mluvěj?“ zabručel Johnny, který mi četl přes rameno.

„Vypadá to, že fakt vědí, co dělají.“

„Rok se někde hrabou v hlíně a už jsou z nich velkovinaři? Jestli to takhle funguje, odcházím a pořídím si někde tabákovou plantáž!“

„Ani nekouříš. Na co by ti byla tabáková plantáž?“ nechápal jsem.

„Vole, v tabáku se točej velký prachy. Dyť to vidíš, kouří skoro každej, jen si představ, kolik z toho musí jít do kapsy pěstitelům.“ Vypadal nadšeně, a podle pohledu upřeného někam z okna mi bylo jasný, že už přemýšlí o tom, kolik toho kam nasadí.

„Nechci ti kazit iluze, ale pěstitelé z toho mají minimum,“ usadil jsem ho.

„Nekecej,“ zarazil se. Přikývl jsem. „Takže se nepustíme do výroby cigár a doutníků? Ty vole, doutník Bavetta, co?“

„Ne.“

„Někdy jsi fakt pekelnej prudič,“ ušklíbl se. Pak kývl bradou k monitoru: „Píšou tam ještě něco zajímavýho?“

Projel jsem zbytek textu, ale znělo to jen jako poloodborný rozhovor s někým, kdo docela rozumí tomu, co dělá. Nebýt Paigeiných připomínek (V tuhle chvíli už ji měl omotanou kolem prstu. – Po týhle odpovědi ho milovala. – Přísahám, že když si prohlížela naše lahve, byla vzrušená! Fakt nevím, proč zaměstnávají takový divný ženský. – Tady jsem jí chtěla nakopat zadek.), byla by to pěkná nuda.

Tři věci byly jasné: Leonora Salvati, redaktorka italského časopisu Vína a vinice, byla zabouchlá do Mika. Z Paige se stávala Italka. A ty paka si vůbec nedávali pozor na bezpečnost!

Jasně, aspoň se nenechali vyfotit. Taky tvrdili, že jsou z Los Angeles a znají se deset let, ale stejně. Měl jsem chuť Mika proplesknout.

„Nebuď nasranej,“ klidnil mě Johnny. „Je to v pohodě. I kdyby se sem nějak dostal výtisk Vína a vinic, těžko by někoho napadlo, že ti dva jsou ti dva.“

„Tvoje vyjadřovací schopnosti jsou taky tristní,“ rýpnul jsem si.

„A ty sis ráno na záchodě přečetl ve slovníku nový cizí slovo a rozhodl ses ho dneska aspoň jednou použít, co?“ vrátil mi to.

„Víš co? Kašleme na to. Někam vypadneme,“ navrhl jsem. Vždycky, když jsem dostal mail z Itálie nebo jsem se na jejich webu dočetl nějakou novinku, měl jsem náladu pod psa. Jo, chvíli jsem byl u vytržení z toho, že čtu něco, co napsali. Na pár minut jsem byl spokojenej a šťastnej. Ale nakonec mi vždycky došlo, že jsou půl světa daleko a že už je nejspíš nikdy neuvidím. A žuch, byl jsem zralej tak leda na pár panáků a dlouhej spánek. Byl jsem si skoro jistej, že kdybych zašel za nějakým cvokařem a řekl mu, jak se poslední dobou cítím, nasypal by do mě hrst antidepresiv.

Jenže Bavettovi k psychiatrům nechoděj, že.

„Kam jako?“ zeptal se Johnny.

„Nevím, někam mimo město, jen na odpoledne. Aby tam nebyli lidi. A večer se můžeme někde ožrat. Se Sue ti to vyžehlím, neboj.“

„Ty si pořád myslíš, jak ti moje žena všechno odpustí,“ mračil se na mě. „A to mě pěkně krká, protože je to nejspíš pravda. Takovej bordel!“

„Jsem neodolatelnej,“ pokrčil jsem rameny.

„Jo, jasně. Všichni jsme z tebe na větvi. Ale abych se vrátil k tvýmu plánu na dnešní odpoledne a večer: pojedeme leda do prdele, šéfe.“

„Jako proč?“

„Protože v šest začíná schůzka s tvými strejčky. Ta megadůležitá schůzka, na který budou všichni kromě tvýho otce, který poslal tebe. Protože chce, aby bylo jasný, že s tebou všichni musí počítat. Teda abych ho citoval úplně přesně, řekl, že dneska mají zjistit, koho musí poslouchat. Tvůj táta není úplně diplomaticky založenej, že?“

„Jo tahle,“ zamumlal jsem a měl nutkání zdrhnout. Nechtělo se mi přebírat zodpovědnost a vedení. Nechtělo se mi jít čelit hromadě ne právě stabilních ‚příbuzných‘, z nichž někteří jsou doslova a do písmene psychotici. Ale nedalo se nic dělat. Já nebyl majitelem vinařství. Já byl ten rozumnej a spolehlivej a živej syn.

A dalších dobrejch třicet let budu. Do hajzlu.

Ještě jednou jsem si přečetl mail i článek, ještě jednou jsem do sebe zkusil nasát ten pocit, že jsou pořád tady, i když ne osobně. Pak jsem to všechno smazal. Pro jistotu.

Na chvíli mi bylo skvěle.

Ale jinak? Den na hovno. Fakt. Už nadosmrti ze mě bude nasranej, depresivní samotář, obklopenej drahejma šlapkama.

 

Nebo ne?

Vaše komentáře:

Napsat komentář