Jak utýrat spisovatelku

To vám takhle přistane v mailu dotaz, jestli byste nechtěli poskytnout rozhovor do časopisu pro ženy.

Jasně, že jsem chtěla!

Sice jsem vůbec netušila, že ten časopis pořád vychází, protože jsem časopisecký ignorant, zvlášť pokud jde o časopisy pro ženy, ale udělalo mi to obří radost. (Ty časopisy pro ženy nekupuju z nějakého programového ignorování, nebo tak něco, jen tam pro mě většinou tak nějak nic není. Recepty – na vaření podle nich mi doma VŽDYCKY chybí nějaká zásadní surovina, ačkoliv jsem třeba těsně předtím přijela z velkého nákupu a tu surovinu jsem dokonce měla na seznamu. Kosmetika – jsem ignorant. Móda – jsem totální ignorant. Příběhy ze života – u nich většinou mívám pocit, že bych to napsala líp. Jo, jsem ignorant s přehnaným sebevědomím :-) A ještě ke všemu jsou ty časopisy moc tenké a já čtu moc rychle a tak… Nicméně ten se mnou bych si samozřejmě koupila, to dá rozum :-) )

Skvělá paní/slečna redaktorka se zeptala, jestli jezdívám do Prahy, nebo jestli mi to má poslat mailem. Odpověděla jsem, že sice jezdívám, ale zrovna teď nevím, kdy přesně tam pojedu (nakonec hned další týden, typické :-)), a jestli to teda stačí mailem. Ona odpověděla, že jasně, že mi tedy pošle otázky a já pošlu odpovědi a fotky.

Fotky!

Tady nastala panika.

Nesnáším focení. Protože pak fakt vždycky vypadám jako debil. Fakt. Za celý dospělý život se mi líbily dvě – dvě! – fotky sebe sama, přičemž obě vzniky, když mi bylo osmnáct.

Což už je nějaký ten pátek, že.

Od té doby průšvih střídal pohromu, a třeba svatební jsou koukatelné jen proto, že je na nich velké bílé cosi, co drží kytku a není tomu moc vidět do obličeje.

 

Pro vaši představu: na většině fotek se tvářím takhle:

Kočka

(Jako ta kočka, samozřejmě :-) )

 

A teď tohle. Fotky v časáku. (Já vím, je to logické, ale prostě… ech.)

Mám předdomluveného fotografa v Praze. Jenže tohle mělo být narychlo, takže jsem chvíli zmateně hledala ateliér někde poblíž a nakonec mi kamarádka poradila, že lepší budou fotky někde z venku, jak to tam teď kvete a tak, nebude to tak suché jako z ateliéru.

Geniální nápad!

Pak dodala, že mě klidně může vyfotit kdokoliv.

Ještě geniálnější nápad!

Poprosila jsem muže.

Já: „Hele, co třeba tady na tom našem krásným náměstí, to by bylo super, ne? Kdyby mi za ramenem byla vidět třeba Zelená brána nebo kus radnice.“
Muž: „Tak jo.“ Cvak. „Hm, to ne.“ Cvak. „Netvař se tak… tak.“ Cvak. „Dobrý?“

Podívala jsem se na displej a tam bylo náměstí a zhruba šestinu fotky jsem zabírala já – od hlavy k patě.

„Ale ne, já potřebuju jen obličej!“
Muž: „Aha. Tak počkej.“ Cvak. „To je blbý, stoupni si semhle.“ Cvak. „Co teď?“

Na displeji jsem byla vidět od pasu nahoru a měla jsem skoro zavřené oči, protože sluníčko. Nainstruovala jsem muže, natočila se správně, ukázala, odkud kam mám být na té fotce vidět.

Cvak. Cvak. „Tvař se normálně!“ Cvak.

Půl obličeje bylo ve stínu od mého vlastního nosu.

„Tak to zkusíme jinde…“

Střih. U našeho srubu. Osvícena náhlým záchvěvem geniality:

„Ta srubovina za mnou bude vypadat skvěle! Vyfoť mě tady takhle… Ukaž? Ne, to je blbý. Tak takhle? Ale no tak, tohle je taky divný! Nemůžeš to vyfotit líp? Proč je ten foťák takhle děsnej?“
„Skoro mám pocit, že to nebude foťákem,“ utrousil muž a významně se na mě díval.

Nakonec to ale skončilo happyendem – na pár fotkách jsem vypadala docela normálně, a když jsem ignorovala svůj obří nos, byla jsem spokojená.

Odpověděla jsem na otázky a snažila se znít chytře, ale ne nudně – což se samozřejmě nepovedlo, a rozšafně jsem napsala paní/slečně redaktorce, že přikládám ty fotky a kdyby něco, tak ať se ozve.

Ozvala se hodně rychle. Že se prý nedají použít a ať si zajdu do ateliéru.

Proč?? Proč já??

Já vím proč. Protože fušovat do řemesla fotografům se prostě nemá, proto.

A tak to budu muset nějak přežít. Netvářit se jak debil, schovat nos a tak… Ale zas si říkám, že ty fotky pak budu moct používat dalších dvacet let, ne? A všichni budou říkat, jak mladě vypadám… :-)

 

Stejně přirozeně se chovám, jakmile jsem zaměřena foťákem…

Vaše komentáře:

Napsat komentář