Jak vystresovat psavkyni?

Snadno.

Pozvěte ji do televize.

 

 

Jako matka na rodičovské (byť poslední měsíc, ale na rodičovské) jsem jela na Kavčí hory vyprávět o tom, že když máte štěstí a vaše dítě/děti po obědě spí, může z toho být i knížka. To, že jsem psala po obědě, když děti spaly, jsem zdůraznila několikrát, a můj muž mi to doteď pobaveně připomíná; nejspíš to budu mít na talíři i při oslavě zlaté svatby („Jóó, to tenkrát, když děti po obědě spaly!“). Neptejte se mě, proč. Nepamatuju si, co jsem tam říkala. Stres pravděpodobně vypíná mou krátkodobou paměť, aby mozek ušetřil potupy a následného pokusu o propití se do bezvědomí.

Už ráno na nádraží jsem chudáku manželovi pořád dokola opakovala, že mi je špatně, že asi omdlím a že nejspíš předvedu v přímém přenosu, jak vypadá opravdová akutní porucha trávení. Nevěřil mi a s bezstarostným úsměvem mě posadil do vlaku. Vlak bohužel neměl několikahodinové zpoždění, nejel někam jinam a podle mě dovezl přímo do Prahy. Tam mě vyzvedla kamarádka, která to všechno měla na svědomí, a najednou jsme byly v budově České televize, já měla na obličeji nakreslenou pěknou tvář, ve výstřihu mikrofon a bylo mi řečeno, že mám čtyři vteřiny na oběhnutí kameramana, usednutí na otáčivou stoličkou a nasazení úsměvu.

Zvládla jsem nespadnout, doběhnout a usadit se, místo úsměvu jsem nasadila jakousi křeč a začala jsem odpovídat.

Děkuju všem, kteří mě pochválili a ujistili, že to nebyl průšvih. A veřejně, tudíž snad už naposledy, říkám, že se tím živit vážně nehodlám 🙂

 

 

Napsat komentář