Ukázka


Kafe s Rhondou. Pár piv s bratrem. Jeden telefonát, následovaný
jednou docela podařenou nocí. Je dobré, když po rozchodu zůstanete
přáteli. Přáteli. Jen ta rána jsou tak trochu rozpačitá.
„Uděláš mi snídani, viď?“ Podepřel si hlavu rukou a sledoval
mě. Musela jsem se usmát. Poprvé za ty tři dny. Byl pořád stejný,
nepoučitelný.

„Možná ti dovolím, aby ses oblíkl, než tě vykopu na chodbu,“
řekla jsem, ale neuměla jsem zůstat vážná. Na chvíli se tvářil dotčeně,
ale protože už jsme vůči sobě neměli žádné závazky, neudělal
scénu. Došlo mu, že na dělání snídaní má teď někoho jiného.
Chtěla jsem si vyčítat, že jsem spala se zadaným chlapem, ale nedokázala
jsem to. V podstatě jsem jí vracela to, co ona dělala mně.
„Tys byla vždycky moc hodná,“ konstatoval nakonec. Naklonil
se ke mně, dal mi naprosto nevinnou pusu a pak se šel obléct.
„Zavolej. Kdykoliv,“ otočil se na mě ve dveřích. To kdykoliv nevyslovil
s lascivním podtónem. Prostě kdykoliv. Tentokrát jsem se
usmála trochu smutně. Kdyby nebyl můj bývalý, kdybych ho už
neznala až moc dobře, rozhodně bych ho znovu sbalila. Ale ty
jeho zlozvyky jsem znala až moc důkladně. Takže zas někdy,
na jednu noc.
„Měj se, Kevine.“
Ještě chvíli jsem se válela v posteli. Mohla jsem si to dovolit,
když jsem teď nezaměstnaná. Můžu si konečně pořádně odpočinout.
Střídání směn mě vážně vyčerpávalo, a když jsem jednou
za tři týdny měla úplně volný víkend, celý jsem ho prospala. Snažila
jsem se dohnat ten deficit. I přesto to byla skvělá práce.
Další povzdech nad Lucou.
Rhonda na tom byla podobně, ale nezasáhlo ji to tak moc. Měla
manžela, syna na univerzitě a výstavního psa, se kterým bylo
podle ní práce jako na kostele. Starého pána jí bylo líto, ale brala
to tak, že se to takhle mělo stát. Prožil dlouhý a spokojený život
a zemřel doma. Do předposledního dne jsme mu četly jeho oblíbenou
Agathu. Měla jsem to pořádně zapít a pak si najít novou
práci. Ona byla v agentuře hned druhý den. Vzali si hypotéku
na dům, nemohla si dovolit nepracovat. Za týden nastupovala jako
asistentka k holčičce s Downovým syndromem a těšila se na tu
práci jako malá. Žádné těžké nemoci. Žádná hrozba smrti, která
visí ve vzduchu a může přijít kdykoliv. Ráno ji vyzvedne, pojede
s ní do školy, odpoledne s ní stráví doma, navečer přijedou rodiče
z práce a Rhonda půjde domů.
„Říkám ti, zlatíčko, najdi si něco podobného. Ty to potřebuješ.
Žádní staří lidé, žádné umírání. Dojdi do agentury a řekni: Hele,
chci něco aspoň tak úžasnýho jako Rhonda! A jestli ten skrček
bude proti, povídám ti, že se tam na něj dojdu podívat! Hezky mi
to zavoláš a já si ho podám, platí?“
Chtěla jsem poslechnout. Jít do agentury a škemrat o někoho,
kdo mi jen tak neumře. Jenže jsem si byla skoro jistá, že mě rychle
vypoklonkují. Nedokázala jsem se chovat tak bezprostředně
a mile, ale zároveň si umět důrazně říct o cokoliv. O lepší práci,
o víc peněz, o volno. Na to jsem byla moc málo odvážná.
Z přemýšlení mě vytrhlo zvonění telefonu. Ráno mohla volat
jedině máma. Zavřela jsem oči a ušklíbla se. Teď jsem na ni vážně
neměla náladu. Bratr jí určitě řekl, že jsem bez práce, a ona si nenechá
ujít příležitost pro svou řeč. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou,
že jí to prostě nezvednu. Nakonec jsem se jako správně
vychovaná dcera po mobilu natáhla.
„Ahoj, mami.“
„Paige? To jsi ty?“ Tlumeně jsem si povzdechla. Proč se na to
ptá, když ví, že jsem to já?
„Jo, mami, to jsem já.“
„Zníš hrozně!“ vyčetla mi. „Vůbec jsem tě nepoznala!“ A kdo
by ti asi zvedal mobil? Kdo by ti říkal mami?
„Jsem rozespalá, před chvílí jsem vstávala,“ řekla jsem po pravdě.
Hned mi došlo, že to byla chyba.
„Je půl desáté! Nemůžeš spát takhle dlouho! Nesmíš vypadnout
z rytmu, miláčku. Nic se neděje, tak nemáš práci. Nemusíš
kvůli tomu upadat do depresí.“
„Já neupadám do depresí,“ namítla jsem chabě. Možná jsem
trochu lhala.
„Slyším, jak mluvíš, Paige! Jsi ukázkový případ! Za ztrátu práce
se nemusíš stydět.“
„Mami, já nepřišla o práci. Nevyhodili mě. Umřel mi svěřenec,“
vysvětlovala jsem unaveně.
„Byl starý,“ snažila se mě uklidnit. Mělo to spíš opačný účinek.
Musela jsem se ovládat, abych nezačala vztekle křičet. Možná
jsem vážně trpěla až moc. Asi se mi to vymklo z rukou.
„Víš, měla bys konečně začít dělat něco jiného,“ řekla. Věděla
jsem moc dobře, co přijde. „A měla by sis konečně najít někoho
normálního! Slušného muže, který se o tebe postará!“
Měla jsem chuť oponovat, že jsem tu dnes v noci měla Kevina
a postaral se o mě docela dobře, ale jen bych ji víc naštvala. Prostě
mi to potřebovala říct.
„Už nejsi nejmladší, Paige!“ vytasila argument, kterému se nedalo
nijak odporovat. Ona v mém věku už měla mě. Čekala Petera.
A já? Já nic.
„Ale rozhodně nejsem stará,“ povzdechla jsem si nakonec.
Chtěla jsem ještě namítnout, že doba je jiná než před čtyřiadvaceti
lety, kdy mě porodila, ale ignorovala mě a brebentila dál:
„Měla by sis najít slušnou práci, někde na recepci na klinice
nebo jako sestřička v nějaké hodně příjemné ordinaci. A kdo ví,
třeba se seznámíš s nějakým milým lékařem!“ Zavrtěla jsem
s úšklebkem hlavou, ale hned jsem se vzpamatovala a zatvářila se
slušně. Jako by to snad mohla vidět. Nakonec jsem přišla na akceptovatelnou
záminku k ukončení hovoru.
„Jdu do agentury, mami,“ vyhrkla jsem ve chvíli, kdy se nadechovala.
„Řeknu jim, že vzkazuješ, aby mi dali nějakou normální
práci.“
Zarazila se. Skoro jsem slyšela, jak přemýšlí. Nakonec to nevydržela:
„Děláš si ze mě legraci, Paige?“
„Ne, mami,“ ujistila jsem ji. „Prostě jim řeknu, že to tak moje
máma chce.“
Jo. Dělala jsem si z ní legraci. Svým způsobem.
Opravdu jsem do agentury šla. A celou cestu jsem sama sobě držela
pěsti. Prosím, ať je tam ona, a ne on, prosím, prosím!
Teď jsem seděla na nepohodlné plastové židličce a pozorovala
jeho, Johna Dwighta, jak zamyšleně zírá do počítače, občas nesouhlasně
zamručí a párkrát klepne prsty do klávesnice. Neměla
jsem ho ráda. Bylo to vzájemné. Jeho kolegyně Rebecca byla o poznání
přívětivější, ale dnes měla volno. Možná jsem měla nejdřív
zavolat.
„Obávám se, že jste si nadiktovala příliš vysoké požadavky,
slečno Adamsová,“ podíval se na mě a z jeho pohledu kapal sliz.
„Nikoho mladého a neumírajícího nebo starého a ne vážně nemocného
tu prostě nemáme. Navíc jste si u posledních zaměstnavatelů
zjevně zvykla na vyšší finanční ohodnocení a v takové
hladině tu není vůbec nic. Vůbec,“ zdůraznil. Měla jsem chuť mu
říct, že si ho Rhonda najde a dá mu to sežrat. A taky jsem měla
chuť utéct. Místo toho jsem se jen zeptala, co mi tedy může nabídnout.
Tři místa. Kvadruplegik, Alzheimer, těžká roztroušená skleróza.
Z úst mi unikl povzdech.
„Pokud se vám to nelíbí, můžete si počkat na jiné nabídky,“
řekl ledově. Přesně to jsem se rozhodla udělat. Peníze mám našetřené,
chvíli mi vystačí. Poděkovala jsem, rozloučila se a šla pryč.
Ještě ve dveřích mi zazvonil mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy, ale
vyrušilo mě výhružné zakašlání. Otočila jsem se na Dwighta
a ten ukazoval prstem na ozdobnou tabulku s nápisem Žádné hovory.
Nevyplázla jsem na něj jazyk, na to jsem už vážně moc stará.
Jen jsem vyšla ven, zabouchla za sebou dveře a pak přijala hovor
ze skrytého čísla.
„Paige Adamsová, prosím?“ Co když jeden z mých známých
dal moje číslo někomu, kdo shání mé služby?
„Paige, dobrý den,“ ozval se povědomý mužský hlas. „Tady
Carlo Russo. Jak se máte?“
Překvapeně jsem zvedla obočí. Nečekala jsem, že ještě někdy
budu mluvit s panem Russoem. Naštěstí jsem se vzpamatovala
docela rychle a nezněla moc jako idiot, když jsem zamumlala, že
dobře, a zeptala se, jak se má on.
„Dobře, děkuji.“ Slušný za každé situace. „Volám, protože jsem
se o vás zmínil svému obchodnímu partnerovi a ten by se s vámi
rád seznámil. Shání ošetřovatele pro syna.“ Před spojením obchodní
partner lehce zaváhal, ale toho jsem si ani pořádně nevšimla,
protože můj mozek vzal na vědomí jen to příjemné. Syn,
ošetřovatelka.
„Rád by se s vámi setkal, aby vás poznal. Abyste vy poznala
jeho syna. Řekl jsem mu, že si myslím, že nikoho lepšího nemůže
najít.“
„Ehm,“ udělala jsem překvapeně a zjistila, že nevím, co říct.
Nakonec jsem se zmohla na děkuji.
„Měla byste čas ještě během dneška? Spěchají na to, jejich syn
špatně snáší cizí lidi a za poslední týden u nich byli čtyři noví
ošetřovatelé. Žádný z nich nevydržel déle než dva dny. On je velmi
vybíravý.“ Z jeho slov jsem nedokázala odhadnout ani věk dí17
těte, ani důvod, proč k sobě někoho potřebuje. Jen jsem chtěla
vědět, že v nejbližších několika měsících, nebo snad i letech, nezemře.
Zároveň jsem se pana Russoa bála zeptat, protože jeho otec
nebyl po smrti ještě ani čtyři dny. Zvolila jsem cestu oklikou:
„A… jak je nemocný?“ Pan Russo si nervózně odkašlal a chvíli
přemýšlel.
„Není nemocný, spíš v tuhle chvíli nemůže být o samotě. Byla
byste víc osobní asistentka než ošetřovatelka. Myslím, že by bylo
lepší, kdybyste ho viděla a až potom se rozhodla, jestli o to místo
budete mít zájem, Paige.“
V hlavě mi naskočila Rhondina slova. Tohle zní jako práce podobná
té její. Tohle by mohlo vyjít. A kdyby ne, za jednu krátkou
návštěvu nic nedám. Podívám se na toho kluka a uvidím. Pan
Russo by mi snad nenabídl něco nevhodného. A když je to rodina
jeho obchodního partnera, pravděpodobně to budou stejně vzdělaní
lidé jako on sám.
„Dobrá,“ souhlasila jsem, „kam mám přijet?“
„Výborně, děkuji,“ usmál se do telefonu. „Pošlu k vám svého
řidiče, doveze vás. Právě jsem v jeho domě a budu tu až do večera.
V kolik vás může vyzvednout?“
Navrhla jsem ve tři. Dost času na to, abych se vrátila domů,
osprchovala se a udělala ze sebe člověka. Pan Russo souhlasil
a rozloučil se.
Až pak mi došlo, že pro mě opravdu přijede jeho auto s jeho
řidičem.
Nejspíš jsem se měla dát na finanční audity, asi je to vážně zlatý
důl.
Bylo na mně vidět, že jsem většinu noci prováděla jiné věci, než
abych spala. Udělala jsem všechno pro to, aby byl první dojem
na možné zaměstnavatele pozitivní. Umyla a vyžehlila jsem si
vlasy, pak jsem je stáhla do jednoduchého ohonu. Nebudou mi
lítat kolem obličeje, a kdyby bylo potřeba jejich syna třeba hned
umýt, nebudou mi překážet. Nalíčila jsem se, ale jen decentně.
Bylo jasné, že o sebe dbám, a tudíž budu dbát i o dítě, ale zároveň
to nepřeháním. Oblékla jsem si jedno z triček pro lepší příležitosti,
černé s výstřihem do V, a světle šedý kalhotový kostýmek, který
jsem měla už od promoce. Ze zrcadla na dveřích vestavěné
skříně se na mě dívala sebevědomá, příjemná a usměvavá hnědovláska.
V duchu jsem ale byla nervózní, a když jsem za pět minut
tři scházela dolů před dům, srdce mi zběsile bušilo.
Ačkoliv normálně je téměř nemožné v naší ulici zaparkovat,
přímo před vchodem už stálo černé auto, na kterém bylo zatraceně
vidět, že nebylo nejlevnější. Před ním stál tmavovlasý opálený
muž, usmál se, když viděl můj vyděšený výraz.
„Nebojte, slečno. Nekoušu,“ mrkl na mě a otevřel zadní dveře.
„Tohle je moje poprvé, tak na mě buďte hodný,“ vyhrkla jsem
ve snaze zahnat rozpaky. Ocenil to lehkým uchechtnutím, a když
jsem se zabořila do koženého sedadla, jemně za mnou přibouchl
dveře.
„Mám pustit rádio?“ zeptal se a sledoval mě ve zpětném zrcátku.
Neurčitě jsem pokrčila rameny. Vyložil si to jako souhlas
a autem se rozezněla nějaká oldies hudba. Vyjeli jsme.
Čekala jsem, že pojedeme směrem na jih, do čtvrti, kde bydlí
i Russoovi, řidič však zamířil do centra. Svrběl mě jazyk, jak jsem
chtěla zjistit, kam přesně máme namířeno, ale nakonec jsem se
zeptala na podstatnější věc:
„Vy znáte rodinu, ke které jedeme?“ Znovu si mě prohlédl v zrcátku
a pak přikývl.
„Občas se s panem Russoem sveze i pan Bavetta.“
Bavetta, zase to znělo italsky. Proč mě ta informace nepřekvapovala?
Udělala mi dokonce radost; už jsem se rozloučila s úžasnou
italskou kuchyní, kterou jsem si užívala u Russoových. Donna
toho vždycky uvařila tak nějak víc a jedna porce při denních
směnách zbyla i na mě. Kdyby kocour Garfield ochutnal její
lasagne, nikdy by se od ní nehnul.
„A ten jejich syn?“ zajímala jsem se. Řidič ale jen omluvně zavrtěl
hlavou. Nejspíš nic nevěděl, navíc se musel věnovat řízení,
protože jsme se dostali na čtyřproudovou silnici, která byla teď
ve špičce hodně ucpaná. Sjeli jsme přímo na exitu Centrum a zamířili
mezi mrakodrapy. Obdivovala jsem jistotu, s jakou se řidič
proplétal mezi taxíky a messengery na skútrech. Byl výborný.
Najednou, jen kousek od Times Square, jsme zahnuli a vypadalo
to, že necháme auto přímo na chodníku. Než jsem se stačila
leknout, vjeli jsme do podzemních garáží. Řidič zajel až dozadu
a zastavil na jednom z míst označených nápisem Bavetta, hned
naproti výtahu. Vystoupil a otevřel mi dveře. Už zase mi nervózně
bušilo srdce a ruce jsem měla úplně ledové. Nevěděla jsem, co
tu teď v garáži budu dělat, ale řidič se na mě mile usmál a ukázal
k výtahu:
„Vezmu vás nahoru, slečno.“
„Bezva,“ vydechla jsem úlevně a vydala se za ním. Výtah byl
na klíč a řidič ho měl v kapse zvlášť, připnutý k očíslovanému štítku.
Mlčky jsme čekali a já si v duchu znovu připomínala, jak se
chovat, co říkat, že se mám lidem dívat do očí. Ještě jsem naposledy
zkontrolovala složku s diplomem, licencí a doporučeními předchozích
zaměstnavatelů. Jen pan Russo mi to svoje bude muset dát
ústně.
S pípnutím se otevřely dveře výtahu, nastoupili jsme. Byla tam
nad sebou jen dvě tlačítka. Řidič stiskl to horní, dveře se zavřely
a my vyrazili nahoru. Ve výtahu chyběl ukazatel poschodí, ve kterém
jsme se právě nacházeli, takže jsem neměla ponětí, jak dlouho
a jak vysoko jsme jeli. Že jsme na místě, jsem poznala podle
nepříjemného zhoupnutí žaludku. Dveře se otevřely a přede
mnou se objevila vstupní hala. I když jsem se hodně snažila nevypadat
jako slabomyslná, ohromením jsem otevřela pusu. Huňatý
koberec a přímo naproti výtahu velká skleněná plastika, nasvícená
zespodu barevnými světly. V noci musela vypadat úchvatně,
už teď byla nádherná. Pozorovala jsem ji s takovým zaujetím, že
jsem neslyšela přicházet ženu v tmavém oblečení, dokud nepozdravila.
Koberec tlumil kroky.
„Dobrý den, slečno Adamsová,“ ozvalo se vedle mě a já sebou
škubla. Ženě mohlo být tak čtyřicet a vypadala hodně vážně. Rty
semknuté do přísné čárky a ani stopa po vráskách od smíchu. Nepodala
mi ruku a já se o to také nepokusila, protože jsem si přeříkala
pravidla etikety. Pokynula řidiči, který zase nastoupil do
výtahu, a pak mi řekla:
„Jsem asistentka pana Bavetty. Ještě jednají, mám vás zatím dovést
do Michaelova pokoje, abyste se mohli seznámit.“
Přikývla jsem a následovala ji. Hned za rohem se hala změnila
v dlouhou chodbu a já s překvapením zjistila, že byt má dvě patra.
Asistentka se vydala po schodech nahoru. Ani na vteřinu nezaváhala,
přestože schody byly skleněné a bylo skrze ně vidět na zem.
Nedělalo mi to dobře, musela jsem se pevně držet zábradlí a zírat
té ženské na zadek. Nechápala jsem, jak se tady může pohybovat
dítě, navíc pravděpodobně handicapované. Vystoupaly jsme
do patra a prošly chodbou dál do útrob bytu. Zastavila před jedněmi
z dveří a kývla na mě:
„Můžete dovnitř. Pokud se rozčílí, prostě odejděte. Berte to jako
součást přijímacího pohovoru.“
Otočila se, podpatky odklapaly zase po schodech dolů.
Už jsem si nepřipadala tak nadšeně. Byt byl moc nóbl, plný
na první pohled drahých věcí. A asistentka byla vážně nepříjemná.
Nikde ani stopa po přítomnosti dítěte. Bála jsem se, že
ten chudák strávil celý život zavřený v tomhle pokoji. Na to bych
opravdu neměla. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Napočítala
jsem do pěti, a když se nic neozvalo, otevřela jsem dveře
a vstoupila.
Nebyl to dětský pokoj. A zároveň byl. Velké letiště z nějakého
drahého dřeva, na něm tmavě šedé saténové povlečení. Po pravé
straně těžké tmavé police, teď zrovna prázdné. U okna stála šedá
kožená pohovka a konferenční stolek. Na stěnách prosvítaly obdélníky
po obrazech, které někdo odnesl.
A všude ležely hračky. Auta, logické hry, stavebnice, figurky
zvířat ze statku, postavičky hasičů. Autodráha. Vláčky. Spousta
pomalovaných papírů a pastelek.
Nikde žádné dítě.
Za dveřmi vedle postele se ozvalo spláchnutí. Slyšela jsem téct
vodu v umyvadle – moje nervozita dosáhlala vrcholu. Pak se otočila
klika a do ložnice vešel dospělý muž.
Tedy…
Vypadal jako dospělý muž. Na první pohled. Mohlo mu být
nanejvýš třicet. Vysoký, štíhlý, ale ne hubený, tmavé vlasy, tmavé
oči, strniště. Na sobě měl džíny a bílé tričko s límečkem, na kterém
byl flek od něčeho čokoládového. Zaraženě mě sledoval a já
určitě vypadala stejně. Protože i když vypadal naprosto zdravě,
v jeho očích bylo něco jinak. Ten pohled byl neuvěřitelně… dětský.
Bezelstný, upřímný. Zvědavý. Pořád ještě mi to pořádně nedocházelo,
nebyla jsem si jistá, ale skoro to vypadalo, že tohle byl
vážně syn, o kterého bych se měla starat. Jen byl tak trochu dospělý.
A zároveň nebyl.
„Ahoj,“ vydechla jsem. Sklopil oči. „Ty jsi Michael?“ pokračovala
jsem a snažila se znít mile. Rozpačitě přešlápl a pak si rychlým
pohybem dřepl. Popadl do velkých rukou papír a oranžovou
voskovku, postavil se a natáhl ke mně ruce. Podíval se mi do očí,
zeširoka se usmál a zeptal se:
„Umíš nakreslit hasiče?“

Vaše komentáře:

Napsat komentář