NMN – ukázka

ruger

Finální verze
(a zmizet to formátování z knížky mi dalo děsnou práci – pokud by se někde našly přebývající mezery, dělejte, že je nevidíte ;-) )

 

Stála jsem u zdi, levou půlku obličeje bolestivě přitisknutou k hrubé omítce. Jednu ruku jsem si váhou vlastního těla drtila o budovu, druhou mi ten parchant zkroutil za zády tak, že jsem jen čekala, kdy mi rameno povolí a vykloubí se. Jenže rameno nebylo to, co mě teď trápilo nejvíc.

Přesně ve výši srdce se mi do zad zarývala hlaveň.

Věděl zatraceně dobře, co dělá.

Zato já netušila, co jsem udělala špatně. Nebylo to poprvé, kdy jsem pracovala venku v utajení, ale bylo to poprvé, kdy mě někdo odhalil. A zrovna ve chvíli, kdy byla celá jednotka připravená k zatýkání a jediné, co jsme potřebovali, byl záznam o předání zboží. Stačilo, aby mi řekl Nazdar, tady je tvých deset gramů, rozporcuj si to a zítra mi přines prachy, jinak tě zabiju. Pak rychlá akce a kromě sebevědomého Tora, který byl mezi místními narkomany čím dál oblíbenější, bychom dopadli i většinu jeho dealerů.

Mělo to vyjít. Stokrát jsme to se šéfem procházeli, stokrát jsme krok za krokem plánovali a řešili, co by se mohlo podělat. Než jsem dneska odešla z mrňavého bytu, který se na poslední tři týdny stal mým domovem, Kennedy několikrát zkontroloval, jestli není z žádného úhlu poznat, že jsem ozbrojená a mám odposlech.

Do prdele, mělo to klapnout!

Tak proč mi teď Toro prostřelí srdce zezadu mým vlastním rugerem?

„Taková hezká holka by se neměla zahazovat s policajtama.“

Jeho dech mi byl nepříjemný. Jednala jsem s ním už několikrát, prověřoval si mě, zpovídal, ale vždycky z dostatečné vzdálenosti. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi vadí, že se na mě tak lepí. Dělalo se mi z toho fyzicky špatně. I když, určitě v tom velkou roli hrála i hrůza, která mě ochromovala.

„Podcenilas mě, viď?“ Vyžíval se v tom. Vychutnával si mě, zatímco jeho poskoci ve zmatku utekli pryč a já mohla jen doufat, že je někdo pochytá. Nespěchal. Přestože věděl, že ho slyší mí kolegové. Nebo možná právě proto.

„Víš, možná kdybych bral tyhle sračky, prošlo by ti to. Ale já si nehodlám ničit zdraví. Tobě maminka neříkala, že zdraví máme jen jedno?“

Jo. Předpokládala jsem, že bude sjetý. Působil tak. Věčně se šklebil, pochechtával, trousil nesmyslné poznámky, se spokojeně unaveným úsměvem civěl dlouhé minuty do  blba. Hrál to.

Přes hlaveň v zádech a bolest v rameni jsem potřebovala jednu odpověď.

„Věděl jsi o mně od začátku?“

„Ne,“ řekl bez zaváhání. „Ale neškemrala jsi o dávky pro sebe, ačkoliv jsi vypadala sjetě. Myslel jsem, že okrádáš mě nebo šidíš zákazníky, tak jsem si tě začal hlídat.“

Evidentně nejsem tak dobrá herečka, jak jsem myslela. Prosit o dávku zdarma mě vážně nenapadlo. No, teď už je to stejně všechno v hajzlu. I přes vyděšený tlukot svého srdce jsem postřehla, že se blíží sirény. Teď se mě zbaví. Čekala jsem, že mi hlavou prolétne celý život – mluví o tom všichni, kdo se dostali do podobné situace, ne? Místo toho jsem si uvědomila, že máma s tátou budou úplně zničení a Zack nejspíš nebude vědět, že chci kremaci. Protože k tomuhle tématu jsme se za ten rok ještě nedostali.

„Je dobře, že se bojíš.“ Jeho hlas zněl spokojeně, tlak na mých zádech povolil a ruger se poděl neznámo kam. Pohladil mě po tváři. Pohladil. Sráč. Neuvědomila jsem si, že mi tečou slzy, dokud je nerozetřel. „Jak se jmenuješ?“

„Lena,“ zopakovala jsem svoje aktuální jméno.

„Ne,“ zarazil mě. „Jak se jmenuješ doopravdy, policajtko!“ Pokusila jsem se zavrtět hlavou, což způsobilo jen to, že mě začala od povrchových odřenin pálit další část tváře. Ruger byl zpátky, tentokrát na mých bedrech.

„Buď mi řekneš, jak se jmenuješ, nebo ti prostřelím břicho. Bude to hodně bolet. Nerozmýšlej se dlouho, musím zmizet.“

Znělo to, jako by mi dával nějakou nabídku. Přestože jsem věděla, že dělám hroznou blbost, věřila jsem, že moje jméno mě zachrání. A Tora pak chytíme, ne? Stejně by se dozvěděl, jak se jmenuju. Chytrý je na to dost.

„Joan Westová.“ Úplně jsem viděla, jak šéf mrštil sluchátky o stěnu auta. Bylo mi to jedno. On tu nestál.

„Hodná, Joan. Pamatuj si, že tohle mám u tebe. Jednou si to vyberu.“

A najednou byl tlak pryč. Nohy mi podklesly v kolenou a sjela jsem na zem, neschopná jakkoliv zareagovat. Slyšela jsem jen dupot jeho bot, pitomých skejťáckých kecek. Toro vypadal, jako by mu bylo šestnáct. Oblékal se tak. Velmi snadno splynul s místním prostředím. Jestli ho nemají na mušce chlapi ze střechy, po svých ho nikdo nechytí. Zmizí za prvním rohem, seběhne do metra a bude pryč. A já ležím v tom bordelu na zemi a brečím jak malá holka.

Další dupot, hodně bot, těžkých. Zásahovka. To brzo.

„Jsi v pořádku?“ Teplé ruce mi zvedly hlavu a otočily ji. Zkoumavý pohled hnědých očí, nic víc z něj nebylo vidět.

„Jo,“ hlesla jsem téměř neslyšně. Přestože měl zajistit místo, odložil zbraň, volnou rukou si vytáhl kuklu na čelo a vypadal ustaraně. Zrovna od  něj bych to nečekala; potkali jsme se párkrát na střelnici a on se choval jako hulvát, namyšlený blb. Moc rád se chlubil tím, že je ze zásahovky. Hlavně ženám.

„Kevin Idiot Palbot,“ zachraptěla jsem. Pobaveně se zazubil.

„Teď machruješ, viď? Já nevím, kdo tu právě prozradil svoje jméno novýmu drogovýmu králi.“

„Už král?“ Pokusila jsem se posadit. Pomohl mi a choval se nečekaně ohleduplně. „Když jsem nastoupila do terénu, byl to jen budoucí princ.“ Vtípky, byť sebetrapnější, pomáhají. Většina policistů by z fleku mohla dělat komediální výstupy, jen nevím, jestli by nám někdo tleskal.

„To bylo před odhalením a odzbrojením policistky, víš?“ mrkl na mě vesele.

„Ježíši, Jo!“ Podařilo se mi pohnout hlavou a uviděla jsem Kennedyho. Běžel ke mně a motal se do cesty sanitce, kterou někdo poslal až sem. Kdo asi. Šéf trval na vyšetření v nemocnici při každém pracovním úrazu. I Jackova nehoda se sešívačkou se dostala do oficiálních statistik, protože co kdyby dostal tetanus, že.

„Uhni, Kenny!“ houkla jsem. „Jestli tě přejede sanitka, šéf se zblázní!“ Štíhlý, drobný černoch s vlasy zapletenými do copánků těsně u hlavy se otočil a vypadal překvapeně, že je za ním blikající auto.

„Nechápu, jak je možný, že jste v té vaší jednotce ještě všichni naživu,“ ušklíbl se Palbot a postavil se. Podal mi ruku, abych se mohla zvednout, ale zavrtěla jsem hlavou. Bylo mi zle. Motala se mi hlava a nohy jsem měla jako z tvarohu. Tentokrát se vyšetření nebudu bránit. Tentokrát jsem vážně mimo.

„Jsi celá, Jo?“ Kennedy už dřepěl u mě. Zavrtěla jsem hlavou.

A pak jsem začala zvracet. Stihla jsem otočit hlavu, abych neohodila Kennyho, ale Palbotovy boty dostaly přímý zásah.

V  nemocnici jsem po  telefonátu Zackovi zvracela podruhé.

Pak jsem asi hodinu brečela. Zdál se doopravdy zaskočený tím, že jsem si doma neposlechla vzkazy na záznamníku. Jeden z nich byl o tom, že už vážně nemá náladu na věčné čekání a že nedokáže žít s někým, kdo je tři týdny pryč s hromadou kolegů a dělá v policejním bytě kdoví co.

A ráno jsem zvracela potřetí. Podle lékaře, co přinesl výsledky všech těch nočních testů, to zcela odpovídalo pátému až sedmému týdnu těhotenství, které ukazovala hodnota nějakého hormonu.

Po  propuštění z  nemocnice jsem dala výpověď. Nastoupila jsem jako bezpečnostní specialistka do agentury Davida, bývalého policisty z protidrogového; odešel dřív, než jsem nastoupila, ale Jack s ním pravidelně chodil na pivo a vlastně mu mě vnutil.

Amy se narodila o tři týdny dřív, ale jinak na ní stres, kterým jsme si prošly v samém začátku těhotenství, nezanechal žádné následky.

Tora se chytit nepodařilo. Zdálo se, že zmizel z města. Nedokázala jsem se tvářit, že se nic nestalo a že je to za mnou. Nechal mě jít, ale řekl, že si to jednou vybere. A já mu věřila.

O tři roky později

Ten den stál za prd už od samého rána. Zaspaly jsme, nenastartovala jsem auto, takže jsme musely autobusem. Nechaly jsme doma toho nešťastného malého růžového poníka, takže Amy předvedla v šatně školky obrovsky dojemnou scénu a matka jednoho ubrečeného kluka si mě pohrdavě měřila. Velký modrý kůň prostě nestačil. Do práce jsem dojela skoro o dvě hodiny později. Dave jako na potvoru zrovna něco potřeboval u sekretářky Katie, která navzdory svému něžnému jménu měřila přes metr osmdesát a měla černý pás v karate. Fungovala v podstatě jako reklama: Vidíte? I naše sekretářka vás dokáže ochránit před jakýmkoliv nebezpečím.

„Mám to říct nahlas?“ ušklíbl se na mě. Prošedivělé vlasy měl ostříhané úplně nakrátko a s hustým knírem vypadal jako mrož, ale u svých zaměstnanců včetně mě měl takový respekt, že se nikdo neodvážil mu tak říkat. Aspoň ne nahlas.

„Omlouvám se. Mám v háji auto.“ Nemohla jsem přiznat, že jsme zaspaly. Dave se ke mně vždycky choval výborně, ale byl pedant. Vycházel mi vstříc, jak jsem potřebovala, ale na  oplátku chtěl perfektní práci. A k ní patřila i dochvilnost.

„Tak si ho nech spravit,“ řekl ledově. Vzal si od Katie nějakou složku a odešel do své kanceláře. Nahlas jsem vydechla.

„Dneska je den debil,“ povzdechla si Katie. „Od rána na mě všichni ječej. Chceš si taky zařvat?“

Poprvé za ten den jsem se usmála.

„Ne, děkuju. Ale ty si klidně posluž.“

Se smíchem se se mnou rozloučila a já zamířila k sobě. Oficiálně se moje pozice jmenovala Bezpečnostní konzultantka, ale ve skutečnosti jsem byla spíš něco jako koordinátor. Měla jsem na starosti větší akce, na které bylo potřeba tři a více našich lidí. Domluvila jsem s klientem průběh zakázky, ať už to bylo hlídání prostor, přeprava osob nebo zboží, nebo výuka sebeobrany. Pokud šlo o hlídání, prohlédla jsem si místo, kde se akce měla konat. Často si nás najímali bohatí lidé na zabezpečení oslav, svateb a večírků. Potom jsem připravila podklady a poslala je Davidovi. On sám vybíral lidi pro každou zakázku. Byl vzorným šéfem a v tomhle ohledu byla jeho důkladnost jedině vítaná. Nikdy jsme nepřišli o žádného člověka. Nikdy nebyl nikdo těžce zraněn. Žádná z hlídaných osob nepřišla k úhoně. Byli jsme prostě newyorská jednička.

Sundala jsem si kabát, zula se z kozaček a zamířila do kuchyňky pro kafe a něco k snídani. Péče o zaměstnance byla další věcí, kterou jsme si tu nemohli vynachválit. Dave po mnoha letech ve státních službách věděl, že kafe a pár croissantů a koblih zdarma dokáže, že vás vaši lidé budou milovat.

Právě když jsem lila do hrnečku smetanu, objevila se ve dveřích Katie:

„Volají ze školky. Prý tam manžel zapomněl modrého My Little Ponny, tak jestli se pro něj jeden nebo druhý stavíte, nebo jestli ho mají schovat a vyzvednete si ho, až se vrátíte.“

Nechápavě jsem se na ni podívala. O čem to mluví?

„Nevěděla jsem, že máš manžela,“ mrkla na mě. „Je to vážně manžel, nebo jen s někým chodíš, a aby mu dali Amy, říkáš, že je tvůj muž?“

Smetana mi vypadla z  ruky a  krabička ten náraz neustála a praskla. Bílá tekutina se rozprskla po dlažbě, ale to už jsem neviděla na vlastní oči. Běžela jsem k recepci.

Prosím, prosím, ať je to omyl, ať je to omyl! Ať si spletli dítě!

Musí tam být jiná Amy, co má ráda poníky, ne?

Ale když jsem popadla do náhle úplně ledové ruky sluchátko, věděla jsem, že to omyl není.

„Haló?“ vyhrkla jsem.

„Dobrý den, paní Westová. Nevím, jestli vám to sekretářka vyřídila, ale manžel tu zapomněl –“

„Jak vypadal?“ přerušila jsem učitelku. Zněla naprosto klidně, určitě se do telefonu ještě usmívala. Teď jsem doslova slyšela, jak se zarazila.

„Byl vysoký, tmavovlasý, v kabátu.“

„Hispánec?“ skočila jsem jí do řeči.

„Ano,“ souhlasila. „Tvrdil, že večer odjíždíte na dovolenou k rodičům a on se rozhodl vzít si volno už teď a vyzvednout Amy.“

„A ona s ním šla dobrovolně?“ Zvyšovala jsem hlas. Cítila jsem, jak každý kousek mého těla prostupuje hysterie. Věděla jsem, kdo ji vyzvedl. Nebo kdo zařídil, aby ji ten muž vyzvedl.

„No… Ano.“ Zaváhala. „Je pravda, že vypadala zmateně, ale váš muž říkal, že netušila, že pro ni přijde.“

„To nebyl můj muž,“ zařvala jsem už nahlas. „Dali jste moje dítě někomu úplně cizímu! Panebože, celou dobu pro ni chodím já, nikdo jiný! To vás nenapadlo to ověřit? V přijímacích papírech jsem jako osoba, která bude vyzvedávat Amy, napsaná jen já a naše chůva Marianne!“

Uvědomovala jsem si, že se kolem mě shlukli kolegové a David na mě něco gestikuluje, ale nebyla jsem schopná zareagovat. Bála jsem se. Hrozně jsem se bála. Učitelka něco koktala, ale nerozuměla jsem jí. Pak mi Katie položila ruku na rameno, a upoutala tak mou pozornost.

„V kanceláři ti zvoní mobil,“ upozornila mě. Křikla jsem do sluchátka něco o žalobě a zahodila ho na stůl, abych se mohla rozběhnout k sobě.

Než jsem telefon vyhrabala z kabelky, zvonění přestalo.

„Ne! Ne!“ úpěla jsem se slzami v očích. Konečně jsem ho držela v ruce a vytáhla na světlo; jeden zmeškaný hovor. Potvrdila jsem ho, ale objevilo se, že volající měl skrytou identitu. Samozřejmě. „Panebože, ještě jednou, prosím,“ drmolila jsem zoufale.

„Co se děje, Jo?“ Skupinka lidí se přesunula k mému pracovnímu stolu. Nadechla jsem se, abych řekla, co se stalo, ale mobil znovu začal vyzvánět.

„Ven!“ řekla jsem rázně. „Hned!“ Nechtěla jsem, aby ten hovor ještě někdo slyšel. Poslechli bez ptaní, ale podle Davidova výrazu mi bylo jasné, že to nenechá jen tak. Po třetím zazvonění jsem byla v místnosti sama. Když jsem potvrzovala přijetí hovoru, prst se mi chvěl.

„Prosím.“ Spíš zašeptání.

„Ahoj, Joano.“ Nikdo mi neříkal Joana. Pro všechny, kdo mě znali, jsem byla Jo. Navíc jsem ten podivně pobavený tón poznala, přestože to byly skoro čtyři roky. Domlouvala jsem si s ním těch schůzek tenkrát několik.

„Kde je Amy? Dej mi Amy.“

Rozesmál se. „Jsi chytrá. To je dobře, proto jsem si tě vybral. Něco mi dlužíš, pamatuješ?“

„Vrať mi Amy a já udělám, co budeš chtít.“ Zkusila jsem to, přestože mi bylo jasné, že je to marné. I Toro byl hodně chytrý. Celou tu dobu byl prakticky neviditelný.

„Ale no tak. Podceňuješ mě, nebo se mě snažíš naštvat? Nečekáš, že ti ji vážně dám, že ne?“ Pokořeně jsem zavrtěla hlavou, ačkoliv mě nemohl vidět.

„Neboj se. Amy je v pořádku. Je na bezpečném místě a stará se o ni žena, která vychovala čtyři děti. Nechci jí ublížit, ale musí ti být jasné, že potřebuju něco, kvůli čemu mě poslechneš. Potřebuješ mít důvod pro to, abys udělala, co po tobě budu chtít.“

„A co chceš?“ zeptala jsem se. Zase mi po tvářích tekly slzy a já si neuvědomovala, že brečím. Tohle dokázal jen on.

„Maličkost, Joano. Potřebuju, abys pro mě někoho zabila.“

 

„Den na hovno.“

„Jo, to teda jo,“ souhlasil Johnny. Seděl vedle mě na sedadle spolujezdce a držel se madla na dveřích.

„Řekl jsem to nahlas?“

„Jo. A nejezdi jako prase. Nepotřebuju se nechat zabít v autě. Já ne.“

„Ha ha.“ Rozchechtal se. „Ne, opravdu to není vtipný,“ dodal jsem důrazně.

„Ale jo,“ nedal se. „A myslel jsem vážně, abys zpomalil. Jestli mě zmrzačíš, Sue tě zabije.“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nemůže mě zabít. Jsem Tomův kmotr, a ona mě navíc má ráda.“

„No, to bys ji měl slyšet, když mi zavoláš uprostřed noci,“ zakřenil se Johnny. Ten chlap byl nezmar. Po celodenním jednání a vyjednávání, řešení a hádkách se všemi strýčky pořád ještě dokáže mít dobrou náladu. Nezdolný optimista. Dlouhým výdechem jsem vypustil vzduch z plic a zkontroloval v zrcátku, že se za námi neděje nic, co by mě mělo zajímat. Zařadil jsem se do odbočovacího pruhu a sjel z dálnice.

„Při těchhle podělanejch dnech se fakt těším do důchodu,“ řekl najednou Johnny.

„Jo.“ Naprosto jsem s ním souhlasil. Jen si ještě počkáme.

V přihrádce palubní desky se rozsvítil displej mobilu okamžik předtím, než začal zvonit. Bylo skoro jedenáct v noci a já vážně neměl náladu na nějaký další hovor.

„Můžu to hodit z okna, jestli chceš,“ nabídl se Johnny. Zamračil jsem se na něj, ale nevypadal, že by si z toho něco dělal.

„Slyším,“ ohlásil jsem se. Číslo patřilo azylovému domu.

„Pane Bavetto?“ Nervózní ženský hlas. V pozadí nějaký hysterický jekot. Tak tohle mi rozhodně chybělo.

„Co se tam děje?“

„Je tu nějaká žena a chce, abychom ji tu ubytovali, ale vůbec ji neznám. Odmítá se hnout a tvrdí, že jestli ji necháme umrznout, bude nás chodit strašit. Chce mluvit se šéfem.“ Poslední slova už skoro šeptala. Asi jí došlo, co to říká za blbosti. Johnny se pobaveně šklebil.

„Vyhoďte ji. Ať jde do Armády spásy, do útulku nebo do Červenýho kříže. Řekněte jí, že je plno.“

„To jsme zkoušeli, ale je neodbytná,“ pípla žena.

„Tak ji nechte vyhodit! Hlídá tam někdo, ne?“

„Ano. Ale…“

„Ale co?“ Neříkal jsem to? Den debil.

„Pán z ochranky se ji snažil vyvést a ona mu asi vykloubila prst,“ zamumlala. Takovéhle lidi zaměstnáváme. Výborně.

„Jedem tam, nejsme zas tak daleko,“ zahučel Johnny.

„Fajn. Jsme u vás do půl hodiny, tak jí řekněte, ať nikoho nemrzačí a počká.“ Hodil jsem telefon zpátky a vztekle praštil do volantu. „Nějaká kráva blbá bude dělat problémy o půlnoci?“

„Vysvětlíme jí to a někam ji pošleme,“ pokrčil rameny Johnny.

„A ty se na ni můžeš vyřvat! Takže je to vlastně dobrý, ne?“

„Jdi do prdele, Johnny,“ zavrčel jsem. Dočkal jsem se jen dalšího chechotu. „Za ten tvůj optimismus tě jednou někdo zastřelí.“

„Jo. Ale jestli to budeš ty, tak mě nasereš.“

Zavrtěl jsem hlavou, a jakmile to šlo, otočil jsem se do protisměru.

Azylový dům bychom rozhodně měli zrušit.

Vaše komentáře:

Napsat komentář