Ukázka

Obalka_def_mala

 

1.

Vjela jsem do zatáčky a uprostřed silnice stál kůň.

Od momentu, kdy jsem dupla na brzdu a strhla volant prudce doprava, abych se koni vyhnula, do chvíle, kdy se čumák mého milovaného Schumiho zabořil do hlíny v příkopě vedle silnice, uplynulo jen pár vteřin, ale za tu dobu jsem si stihla uvědomit, že:

1) ten kůň je tak tmavě hnědý, až je skoro černý,

2) má sedlo a uzdu,

3) vůbec se nevyděsil, ani to s ním nehnulo,

4) o tom, že by mohla nastat takováhle situace, mě v autoškole ani ve škole smyku nikdo neučil,

5) tohle je fakt hroznej den,

6) ta pitomá navigace tuhle trasu vybrala naschvál,

7) měla jsem si dojít na té poslední benzínce na záchod – v těchhle pustých končinách bude trvat minimálně několik hodin, než kolem něco projede a všimne si mě. A pak mě tu partička neuvěřitelně sexy hasičů najde zaklíněnou a počuranou, a to bude fakt trapas.

Rána to byla solidní. Ozvalo se zaskřípání kovu a tupé duc, pak zašumění a skřípnutí pásu a moje heknutí. Následoval proud nadávek, kterým jsem se utvrzovala, že jsem naživu. Každé sprosté slovo, které ze mě vylétlo, mi přineslo obrovskou úlevu, asi jako když si sundáte po dlouhém pracovním dni lodičky. Na konci už jsem jen mumlala něco o debilní navigaci a debilním koni a debilní Kateřině, která si vymyslela oslavu v prdeli světa někde u rakouských hranic. Pak jsem se odpoutala a otevřela dveře. Šlo to snadno, protože Schumi stál z kopce. Vysoukala jsem se z citroenku, který byl možná praktický pro jízdu ucpanou Prahou a parkování na sebemenších místech, ale s krátery, kterým si tady v jižních Čechách troufali říkat silnice, s těmi si neporadil. Nebo s koněm. S tím už vůbec ne.

Jako kdyby to zvíře vědělo, že na něj zrovna myslím. Zafrkalo mi za zády. Narovnala jsem se, otočila se a zamračila se. Kůň se přišel podívat až ke krajnici. Vypadal zvědavě. Vypadal dokonce pobaveně. Měla jsem chuť mu ukázat vztyčený prostředníček, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Nebudu ze sebe dělat debila. Ne ještě většího než doteď.

„Doufám, že jsi spokojenej,“ zabručela jsem. Kůň se díval dál. „Jdi si domů,“ doporučila jsem mu. Sklonil hlavu a začal požírat nějaký plevel jen kousek od mého zabořeného auta. Naklonila jsem se dovnitř a snažila se dosáhnout na kabelku. Předtím byla na sedadle spolujezdce, teď se válela na podlaze a já musela do Schumiho vlézt celá, abych ji vylovila. Když jsem ji špičkami prstů chytila a zatáhla, hlavou mi bleskla myšlenka na to, že si nepamatuju, jestli jsem zapnula zip. Nezapnula, samozřejmě. S docela hlasitým žuchnutím se na to těžko dosažitelné místo vysypal iPhone, velký diář, malý adresář, klíče od bytu, klíče od práce, taštička s kosmetikou, manikúra, pouzdro se slunečními brýlemi, pouzdro s tampóny, pouzdro na vizitky – Markéta Mrázová, Limette Creative, menší lahvička Light Blue, kartáč na vlasy, deodorant a hromada drobných.

„No jistě!“ zavrčela jsem. V ruce mi zůstala neuvěřitelně lehká taška. Podívala jsem se do ní – asi abych sama sebe ještě víc naštvala – a samozřejmě. Zůstaly v ní jen zmačkané a potrhané účtenky, papírky a papírové kapesníky. „No jistě,“ zopakovala jsem, tentokrát už rezignovaně. Klapnutím kopyta o asfalt mi dal původce tohohle zla najevo, že je pořád se mnou. To se ale mám. Podnikla jsem další jogínsko-strečinkovou výpravu od dveří řidiče až úplně dozadu a dolů k nohám spolujezdce, při ní jsem si uvědomila, že fakt moc potřebuju na malou, a po chvilce šátrání jsem ukořistila telefon. Ano! Díky!

O chvilku později, v podřepu kousek od Schumiho a koně, s kalhotami pod koleny, jsem zjistila, že nemám signál. Nemám signál! Rok 2011, všude tři zadky high-tech vychytávek, na jednoho občana Česka připadá asi jedna a půl aktivní sim karty, všichni jsou podělaní z děsně cool smartphonů – a já nemůžu zavolat asistenční službu! Nasrat! Milý operátore, až mi zas budeš volat a něco vnucovat, tak ti řeknu něco, co si za rámeček vážně nedáš!

S prázdným močovým měchýřem se mi přemýšlelo líp – a nehodlám rozebírat tu souvislost, protože se děsím, na co bych přišla. Došlo mi, že jsem za poslední minimálně čtvrthodinu nepotkala žádné auto. Zjevně v těch dírách okolo nebydlí nikdo mobilní, případně už všichni sedí doma u televize a koukají na Ulici. Čekat tu na někoho by se taky mohlo pěkně protáhnout. Lepší bude dojít pěšky do nejbližší vesnice, která byla podle navigace necelé čtyři kilometry přede mnou. Čtyři kiláky, nic moc boty, slušná fyzička, to máme půlhodinku svižné chůze, tedy pokud se mi nevyrobí nějaký slušivý puchýř. Ve vsi seženu někoho s funkčním mobilem, nebo ještě lépe s traktorem. Nechám Schumiho vytáhnout, sednu do něj a ke Kateřině dorazím sice pozdě, ale přece – a navíc s bezva historkou o koni se sebevražednými sklony.

To budu muset někde použít.

Znovu jsem se zanořila do auta, naházela do kabelky peněženku, adresář a sluneční brýle, ostatní tu může zůstat, z držáku sebrala navigaci – nikdy nevím, jak nenechaví jsou domorodci, že. Zamkla jsem auto a polohlasně, asi aby ten kůň neslyšel, že si se Schumim povídám, jsem mu řekla, že budu brzo zpátky. No co. Mám za sebou autonehodu, ne? Mám nárok na trochu té psychické lability.

Vylezla jsem na silnici a vydala se směrem ke slunci, které pozvolna klesalo k obzoru. Po pár krocích jsem za sebou uslyšela klapání. Zastavila jsem se a otočila; kůň došel ke mně a zvědavě mi začal čuchat ke kapsám nedávno ještě hezky vyžehlených lněných kalhot.

„Hej,“ řekla jsem varovně. Klap, klap, dva kroky a slídil u druhé kapsy. „Já nic nemám,“ zavrčela jsem. „Běž pryč.“ Ignoroval moje rozladění a hebkými pysky a nozdrami začal studovat moje triko a pak krk. Tam se zarazil a já si uvědomila, že přesně na to místo si vždycky stříknu parfém. Koni asi taky voněl. Pak ještě o kousek zvedl hlavu a zafuněl mi do tváře. V ten moment se ve mně odehrála malá vnitřní bojůvka: měla bych se zhnuseně odtáhnout a dělat obličeje, protože je to kůň, jsem na něj naštvaná a nenechám se od něj přece poprskat; na druhé straně se ozývala mnohem mladší verze mého já, která si dobře pamatovala na ta dvě léta na statku u babičky v Nové Vsi, kde jsem se svým třinácti a čtrnáctiletým nadšením čistila stání, hřebelcovala, nosila vodu, podestýlala, hladila, rozmazlovala a učila se jezdit. Tohle mladší já vyhrálo, nejspíš proto, že koník byl vychovaný a neprskl mi do očí. Místo toho mi několikrát žďuchl do vlasů a pak si odfrkl, jako by mu vadila vůně šamponu.

Věděla jsem, že bych to neměla dělat. Neznala jsem ho, netušila jsem, proč se tu motá bez jezdce. A už je to pěkných pár let, co jsem naposledy jela na koni. Kdo ví, jestli si vůbec pamatuju, jak se to dělá. Všechno mi říkalo, že bych neměla – ale neodolala jsem.

„Hezky stůj, jo? Žádný popocházení. A měj se mnou trpělivost. Dlouho jsem to nedělala.“ Třmen byl hodně vysoko, rozhodně na něm předtím neseděl žádný čahoun. Málem jsem si vykopla zuby vlastním kolenem, ale nakonec se mi povedlo dostat nohu v jasně červené, naštěstí ne úplně placaté a tenké balerínce na správné místo. Pak jsem se vyhoupla nahoru a udělalo mi hřejivou radost, že nemám těžký zadek a nezůstala jsem viset jako pytel v půlce cesty. Chvíli jsem bojovala s kabelkou, která měla moc dlouhé ucho na to, aby držela jen tak na rameni, ale zároveň bylo moc krátké na to, aby se dala přetáhnout přes hlavu. Když jsem ji kupovala, vlastnosti kompatibilní s jízdou na koni jsem u ní vážně nehledala. Ale kůň celou dobu krásně čekal. Žádná nervozita, žádný stres. „Ty jsi ták hodnej koník! Nebo kobylka. Nedívala jsem se, chápej, je to soukromá věc a nechtěla jsem tě oblézat ze všech stran, abych zjišťovala, co jsi zač, takže pardon. Každopádně bys měl vědět, že jsem rozhodně pro genderovou korektnost, takže pokud tě omylem nazývám špatným rodem, je to fakt jen nedopatřením. Melu kraviny, já vím. Tak pojď. Dopředu.“

Stačilo ho lehce pobídnout patami a dal se do chůze. Posez jsem neměla moc ideální, třmeny bych potřebovala trochu povolit, ale netroufla jsem si to provést ze sedla a na tu chvíli to v trochu žokejské pozici zvládnu. A budu ve vsi rychleji než pěšky. Pak se zeptám, čí je tenhle potížista, a zbytek bude podle původního scénáře: najít nějakého dobromyslného traktoristu se šikovným strojem, vyprostit Schumiho a tradá. Čeká mě bezva relaxační víkend s hromadou dobrého jídla a pití a já si ho prostě ničím nenechám zkazit.

Hezky jsme si s koněm vykračovali. On rozený elegán, vážně krasavec, já uválená, rozcuchaná a popletená trubka s kabelkou na předloktí. Nespěchali jsme; on byl nejspíš těžký flegmatik a já si netroufla ho pobízet k rychlejšímu pohybu. I když to vypadalo, že jsem základy jezdectví nezapomněla, nechtěla jsem riskovat další nehodu. Bylo mi jasné, že pád z koně by mi ublížil víc než zahučení autem do příkopu. Díky ospalému tempu koně jsem tak měla dost času dívat se po okolí… které bylo hrozně nudné. Nalevo pole s řepkou. Napravo pole s řepkou. Před námi rozbitá asfaltka. V dáli se rýsovala vesnice, jejíž část byla na kopci a pomyslný vrcholek zdobil kostelík. Za ní pak lesy. Všude v dáli lesy. Za dvě minuty jsem byla otrávená tou jednotvárností a vážně jsem nechápala, jak tu někdo může bydlet. Nebylo tu nic. Jen tahle ves, další nejbližší asi o šest kilometrů dál. Jinak jen pole, lesy, sem tam nějakej potok. Co tu dělají o víkendech? Co v pátek v noci? Jdou do hospody? Nebo se seberou a vydají se na výlet do Budějovic za kulturou? Spíš asi ne, to by na téhle silničce musel být vidět nějaký provoz.

Než jsme došli k ceduli Lhota, byla jsem pěkně zpruzlá. Taková díra! Už ty první domy vypadaly fakt hrozně – žádné novotou vonící stavby, kterých jsou plné vsi kolem Prahy. Tohle byly třicet, čtyřicet let staré mezičlánky mezi chalupami a rodinnými domky. V tom napravo si pořídili na předzahrádce ohyzdnou sbírku starých fordů v různém stupni rozkladu a koroze, v tom nalevo sušili na dvoře prádlo a paní domu si libovala v bílých kalhotkách, do kterých bych se vešla dvakrát.

„Nemohl ses vrhnout pod auto někomu jinému?“ řekla jsem vyčítavě koni. Pokýval hlavou, což jsem ocenila ušklíbnutím. „Tak zastav, zazvoním tady u paní pradleny a zeptám se na traktor, a jestli tě nezná,“ oznámila jsem mu. Kůň šel dál. Přitáhla jsem otěže k sobě, ale ani to s ním nehnulo. Zabrala jsem víc a řekla rázněprrr. Nic. „Takže tobě šlo celou dobu jen o můj únos,“ konstatovala jsem rezignovaně. Žádná odezva, jen pravidelný klapot podkov o vozovku. „Jestli projdeš touhle vsí a budeš chtít pokračovat, tak někde vystoupím,“ informovala jsem své živé vozidlo. „Sice ještě úplně přesně nevím, jak to provedu, ale dál s tebou fakt nepůjdu.” Dobře. Tohle až řeknu těm opilcům na chatě, to teprve bude bomba. Jak mě unesl kůň.

Jenže přestože jsem se to snažila brát s nadhledem, pravda byla, že jsem netušila, co se tomu zvířeti honí hlavou. A nechtělo se mi z něj skákat, přestože šel pomalu a nebyl to nijak obří kůň. Jenže se vší tou smůlou, kterou jsem dneska měla, jsem si při doskoku mohla zlomit nohu nebo tak něco. A to už by mě vážně naštvalo.

Z nervozity jsem měla ruce ledovější než obvykle; cítila jsem, že otěže nedržím tak pevně jako předtím. A nohy jsem už měla promrzlé, navzdory teplému začátku června. Částečně za to mohla nervozita, ale trpěla jsem tím pořád. Nepomáhalo ginko biloba ani zaručené babské rady – prostě jsem byla zmrzlá většinu roku. I u moře. Vycapená jen v malinkatých kalhotkách na pláži ve Španělsku, kosti v těle prohřáté skrz naskrz, ale chodidla a dlaně jsem měla studené.

Zaujatá přemýšlením o věčném mrazu, který jsem si s sebou nosila všude, jsem se málem svezla na levou stranu, protože kůň náhle zahnul doprava.

„Svině klouzavá!“ vyjekla jsem směrem k sedlu. Kabelka se mi svezla k zápěstí a chvilku mi trvalo, než jsem se zase usadila. Vybavila se mi tisíckrát profláknutá scénka z filmu Pretty Woman a já hýkla trochu hysterickým smíchem.

Takhle jsme vstoupili na dvůr statku: flegmatický kůň a rozhozená kreativní ředitelka čím dál známější reklamky.

Všichni tři vidláci, kteří seděli svlečeni do půl těla na lavičce pod vysokým ořešákem ve středu dvora, vypadali stejně překvapeně jako já. Dva z nich drželi ve špinavých rukách lahváče, třetí se postavil a v tu chvíli jsem byla přesvědčená, že na mě poštve dva vlčáky, kteří jim leželi u nohou a doteď nás jen pozorovali.

„Dobrý den,“ řekla jsem hlasitě. Pak jsem si vzpomněla, že jsem vlastně docela vyděšená a rozhodně tak musím i vypadat, takže jsem se pokusila o úsměv. Kůň mezitím došel až k nim. Tomu stojícímu a jednomu sedícímu očichal kapsy, a když v nich nic nenašel, těsně vedle špinavých kecek jednoho z nich začal ožírat trávu. „Není to váš kůň?“ zeptala jsem se. Nic jiného mě nenapadlo, ale tady ode mě těžko bude někdo očekávat intelektuální konverzaci na úrovni.

„Je to náš kůň,“ přikývl ten stojící. Jako by nemohl odpovědět někdo, z koho mi nechladly ruce ještě víc. Tenhle měl všeho tak nějak moc. Moc velký, moc zamračený, moc hlasitý, moc bručivý. Ne. Nelepšilo se to, ani když jsem si (snad nenápadně) prohlédla ten holý hrudník, překvapivě nesádelnatý, ba dokonce velmi příjemný na pohled. Fakt z něj šel strach. A to jsem si myslela, že kurzy asertivity a jednání s některými našimi zákazníky mě připravily na všechno.

„Bezva.“ Vycenila jsem zuby v pokusu o přátelský úsměv, vyvlékla jsem levou nohu ze třmenu a přehodila ji přes zadek koně, abych mohla slézt. A bylo to tu zas, náhlé prozření: jak teď sakra asi slezu, aniž bych si znovu nevykopla zuby? Abych si nehodila kabelku na hlavu? Nebo se před nimi nevyválela na zemi? No do háje…

Když jsem v pase ucítila dvě velké, teplé dlaně, zpanikařila jsem. „To není-“ vyhrkla jsem. Zároveň jsem se polekaně pustila hrušky sedla, čímž jsem umožnila Velkému, zlému chlapovi, aby si mě přitáhl k sobě. Pravou nohu jsem ale zapomněla ve třmenu a teď se mi tam zasekla, takže jsem zpanikařila ještě víc. Nadechla jsem se, abych začala ječet nebo tak něco, protože ten pocit, že visím ve vzduchu mezi koněm, který se kdykoliv může dát do pohybu, a chlapem, co mě děsí, se mi vůbec nelíbil.

„Klid,“ zahučelo to za mnou. Vzápětí jeden z dosud sedících mužů položil láhev piva a během zlomku vteřiny osvobodil mou nohu. V dalším okamžiku jsem stála na zemi. Živá, zdravá, celá… pekelně ztrapněná.

„Tak tady ho máte,“ zaskřehotala jsem rozhozeně a ledabyle máchla rukou k té tmavohnědé potvoře.

„Kde jste ho našla?“ zeptal se tím bručivým hlasem Velký, zlý Marvin. Často říkám lidem podle postav z knih a filmů, které mi připomínají. Tenhle mi vlastně ani nepřipomínal toho v podstatě neškodného kresleného myšáka, ale odmítla jsem si dovolit myslet na postavy, které by mu mohly dát jméno. Drtivá většina jich byla z thrillerů nebo hororů. King, Deaver, Fincher… A nebyli to ti hodní. Fuj.

„Tam,“ máchla jsem rukou směrem, kterým jsem tušila cestu se Schumim. Pak jsem si ale uvědomila, že jsme minimálně dvakrát zahnuli, takže jsem se zmateně otočila a spíš tázavě upřesnila: „Tam?“ Jak zachránce mé nohy, tak ten třetí chlapík se vážně bavili. Velký, zlý Marvin se tvářil jako děsný tvrďák a čekal. Znala jsem takové typy z práce. Tedy, ne takové. S dělníkem od koní, nebo jak se takovým jakoby kovbojům říká, jsem se vážně ještě v zasedačce nesetkala. Ale tyhle typy byly napříč populací a bylo jedno, jakého vzdělání a postavení dosáhly. Chlápci jako Marvin neměli rádi ženské. Já neměla ráda chlápky, jako byl Marvin. Tím bylo jasně dáno, že čím dřív odsud zmizím, tím líp.

„Byl na silnici mezi touhle vesnicí a tou… Tou předtím, kde je benzínka. Zajela jsem kvůli němu do příkopu, tak jsem šla sem a on šel se mnou a mě napadlo, že se svezu. Nechtěla jsem mu nic udělat. Ani ho ukrást nebo něco podobnýho. Omlouvám se, jestli jsem udělala něco špatně.“ Zaváhala jsem, jestli je dobrý nápad si tady zkusit říct o pomoc s autem, ale Marvinův neměnný výraz mě ujistil, že co nejdřív pryč znamená vážně co nejdřív pryč. „Tak na shledanou,“ zadrčela jsem už prakticky nesrozumitelně a otočila se k otevřeným vratům.

„Obvykle na sebe nenechá sáhnout od cizích,“ řekl Marvin.

„No, to je slabý slovo,“ doplnil ho jeden z těch zbývajících. Svěsila jsem ramena a obrátila se zase zpátky k nim. Úprk mi asi jen tak neprojde. Bylo to pochopitelné. Kdyby to byl můj kůň, asi by mě taky zajímalo, co vedlo cizího člověka k tomu, aby si na něj sedl a bez dovolení se projížděl.

„Jo?“ Rozhodila jsem ruce. Jeden z vlčáků zvedl hlavu a sledoval, co budu dělat dál. Opatrně jsem připažila, nechtěla jsem ho proti sobě poštvat. „No, byl vážně v pohodě. Hodnej. Nebo hodná.“

„Pracujete s koňmi?“ zeptal se Marvin. Nechtělo se mi dívat se mu do očí, ale když už se ptal… Všechny ty kurzy asertivity se na mně projevovaly i v běžném životě. Pořád jsem všem civěla do očí a snažila se určovat, jak si vzájemně stojíme. Jako dominance ve vlčí smečce. Já nad prodavačkou v parfumerii, já nad číšníkem, já nad taxikářem, já nad drtivou většinou kolegů a naprostou většinou zákazníků. Já nad školiteli asertivního chování.

Marvin nade mnou, absolutně.

„Rozhodně ne,“ zavrtěla jsem hlavou a smířila se s tím, že budu sledovat bod těsně pod jeho levým okem. Nepozná, že se mu nedívám do očí. Já budu mít klid. A navíc si pak nebudu muset všímat toho, že tu stojí polonahý. Co je to za módu? Zas takové teplo není.

„A co tedy děláte, slečno…?“ Na stájníka uměl mluvit, to jsem musela uznat. Nadechla jsem se, abych mu řekla své jméno, a doufala jsem, že si odpustí potřesení rukou. V tenhle moment by Mrázová v kombinaci s mýma ledovýma rukama bylo jen další zbytečně trapnou věcí, kterých jsem už měla fakt dost. Ale nestihla jsem říct ani M, protože psi vystartovali z dosud klidného povalování a se štěkotem se vydali někam dozadu za ořešák. A odtamtud se ozval vzteklý ženský řev:

„Zavolejte si ty čokly, zatraceně!“

„Zlato, jsem doma,“ utrousil polohlasně zachránce mé nohy. Ten druhý se uchechtl a dopil pivo. Pak hvízdl, krátce a pronikavě. Štěkot ustal. Než si Marvin stihl přetáhnout přes hlavu seprané tmavé triko, psi byli zpátky a tentokrát se pustili do očuchávání mých nohou a rukou. Netvářili se zle; vrtěli ocasy a prostě byli zvědaví.

„Nechte ji,“ řekl Marvin jakoby mimochodem a oba vlčáci se okamžitě stáhli a došli si k němu pro letmé, skoro neznatelné pohlazení. Pak se jeden z nich rozvalil na záda u Zachránce nohy a druhý, ten světlejší, odběhl někam stranou.

„Tak já už asi-“ Ani teď mi nebylo dovoleno dokončit větu. Autorka předchozího nakrknutého jekotu se právě dostala do mého zorného pole. Malá, drobná, dlouhovlasá blondýna. Její oblečení mě zaskočilo. Měla na sobě jezdecký komplet včetně rajtek, červeného kabátku a přilby s čapkou. V ruce měla bičík a v očích hromy a blesky. Vypadala jako reklama na snobské jezdectví někde v Británii. Velmi naštvaná reklama.

Někdy jsem mívala pocit, že bych se měla nechat přebarvit na tmavo. Většinou za to mohla nějaká jiná blondýna. Teď to tu bylo opět: nutkání najít nejbližší kadeřnictví nebo drogerii a o pár odstínů si ztmavit vlasy. Aby mě nikdo nemohl házet do jednoho pytle třeba s touhle kreaturou.

„Ten hajzl půjde do salámu!“ zaječela, když uviděla koně. Tím se zařadila na úplný konec v mém žebříčku nejoblíbenějších lidí z téhle Lhoty. Daleko, daleko za Marvina. A přezdívka byla jasná: Karla. Bestie Karla. Ten film byl slabý, ale tohle sedělo.

„A tohle je kdo?!“ udělala, když si všimla mě. Vyčítavě jsem se podívala na koně, který za tohle všechno mohl, a překvapeně jsem si uvědomila, že se přestal pást a odcouval za Marvina. Taky jsem měla chuť se zdekovat. Ve vzduchu bylo dusno, které nemělo s teplým červnovým podvečerem nic společného. Ti dva další sedláci klopili oči k zemi a snažili se předstírat, že tam vůbec nejsou. Karla vypadala tak rozzuřeně, že jsem si dovedla živě přestavit, jak nás všechny tím bičíkem sešvihá na jednu hromadu, pokud ji někdo nezastaví. A jestli tu šéfuje, no, vážně bude lepší se okamžitě vypařit.

„Já už půjdu,“ navrhla jsem spěšně. „Nashle.“ Chtěla jsem Karlu, Marvina, srabáckého koně i celou tuhle vesnici nechat co nejrychleji za sebou.

A kdybych byla věděla, že tu ještě nějakou dobu strávím a že se sem minimálně jednou vrátím, nechala bych Schumiho Schumim a utíkala odsud pěšky.

Nebo ne?

Vaše komentáře:

Napsat komentář