Žádný city – 1. kapitola

Praco000hairvní verze (takže vážně nemůžu zaručit, že v knížce nakonec nenajdete něco úplně jiného, stejně tak název celého příběhu je zatím jen pracovní  ;-) ) první kapitoly příběhu Míši a Miloně.

Při včerejším čtení se nejedna účastnice přiznala, že se v tom vidí a měla to stejně, takže mám radost :-)

1. Diagnóza Z908 – Získané chybění jiných orgánů

Poprvé jsem se zamilovala ve školce. Zatímco já byla pětiletá předškolačka, jejíž největším snem bylo stát se vílí princeznou, žokejkou a zároveň dojičkou (protože krávy u babičky měly krásný oči, a když člověka olízly, lechtalo to), on byl sedmiletý druhák. Syn naší pančelky, který občas odpoledne místo do družiny zamířil za maminkou do práce.

Říkal nám děcka a žral nám svačinky.

Ale občas, když měl dobrou náladu, souhlasil, že si s námi bude hrát. Většinou s klukama – tatrovky a tak. Někdy ale taky s holkama.

Na doktory…

Jelikož ale jeho maminka – naše pančelka byla vždy přítomna, pacienta nesměl dělat nikdo z nás, ale velký plyšový medvěd. O to, kdo bude doktorovi Davídkovi dělat sestřičku, byly vždycky hrozné boje. Většinou vyhrávala Vendulka, protože byla o hlavu větší než zbytek holčiček. Když byla Vendulka nemocná, nejčastěji ji zastupovala Lenička, která uměla brečet tak nahlas, že nás to všechny děsilo. Jednou jsem ale vyhrála já. Ne, nevyhrála. Davídek si mě vybral. Už tím mě okouzlil, jasně, ale ten moment přišel až o něco později, když jsme spolu po dlouhém a urputném snažení zachránili medvěda a jeho zlomené ucho od jisté smrti. Pak mi totiž Davídek řekl, že jsem ta nejlepší sestřička a že by to beze mě nikdy nedokázal.

Láska jako trám!

Doma jsem ohlásila, že si Davídka vezmu a bude můj vílí princ/žokej/zootechnik. Naši mě pohladili po hlavě a řekli tovíšžejo. Nemohla jsem se dočkat, až zase Davídek přijde za námi do školky a já mu to budu moct říct – koho by nenadchlo, že může být můj manžel, no ne? Jenže chytil spálovou angínu a dlouho musel zůstat doma. Já na něj myslela, prahla po něm, nemohla se dočkat momentu, kdy znovu skopne ošlapané boty z nohou a přijde si hrát za námi na koberec.

Už se nikdy neukázal. Pančelka řekla, že jak se venku udělalo teplo, je radši v družině na zahradě s klukama a pak jde ven za barák.

Snažila jsem se přemluvit mamku, abychom šly na procházku kolem jeho domu. Abych se s ním mohla potkat a vylíčit mu naši skvělou společnou budoucnost. Problém byl v tom, že jsem netušila, kde bydlí, a mamka se odmítla zeptat pančelky. Táta mi pak řekl, že Davídek je starší a o holky se ještě nezajímá, a já že mám na hledání manžela ještě spoustu a spoustu času.

Tenkrát poprvé jsem brečela kvůli klukovi. A z trucu si zkrátila ofinu na půl centimetru.

Tím to všechno začalo.

V první a druhé třídě jsem milovala Radka. Pak mě pozvracel v autobuse na cestě ze školy v přírodě, a místo aby se omluvil, hrozně se tomu smál a podařilo se mu nějak docílit toho, že si děti ukazovaly na mě jako na tu poblitou, ne na něj jako toho, kdo nedokázal udržet květákový mozeček v žaludku.

Ve třetí třídě jsem se zamilovala do Honzy. Honza byl hokejový brankář, kterému pořád nešlo čtení. Jednou měl číst nahlas a tak se zadrhával a tak zbědovaně slabikoval, že jsem to v jednu chvíli nevydržela a nahlas dořekla slovo a pak celou větu za něj. Bylo mi ho líto! Láska mého života a takhle se trápí! Jenže on se urazil, řekl, že jsem Michalice palice a o přestávce mi na chodbě podtrhl nohy.

Ve čtvrté třídě k nám přešlo několik dalších hokejistů, kteří předtím chodili na jiné základky, ale protože ta naše byla jen kousek od stadionu, klub a rodiče se domluvili s ředitelkou a kluci rovnou z ranního tréninku svištěli do vedlejší ulice do školy. Nepoučena z předchozího vztahu s hokejistou jsem se hned během první společné hodiny zakoukala do Michala. Michal a Michaela – to je osud! Navíc se jmenoval Žák, a stát se Michaelou Žákovou místo Michaely Fleischmannové by bylo dalším parádním bonusem k opravdické a věčné lásce. Jenže Michal mě naprosto ignoroval. Moje pohledy s ním nic nedělaly, moje pozdravy neslyšel nebo dělal, že je neslyší. S nejlepší kamarádkou Žanďou jsme po odpoledních spřádaly plány, jak mu to dát najevo, jak ho donutit, aby si mě všimnul, jak se postarat o to, aby se do mě zabouchnul. Všechno marný. Jako bych byla neviditelná. Někdy na jaře jsem se rozhoupala a napsala mu psaníčko. Jestli by se mnou chtěl chodit. Že bych s ním mohla chodit v úterý a v pátek, protože v pondělí jsem měla výtvarný kroužek, ve středu jsem s tátou jezdila plavat a ve čtvrtek jsem chodila na cvičení. Ale v úterý a v pátek odpoledne bych s ním chodila, a moc ráda.

Přečetl ten dopis nahlas před celou třídou a pak ho ještě pověsil na nástěnku. Až úplně nahoru, abych na něj nedostáhla. A když jsem si chtěla přitáhnout židli, on i další hokejisti mi v tom pobaveně bránili.

Tenkrát podruhé jsem kvůli klukovi brečela. A večer jsem se rozhodla, že si svoje světle hnědé vlasy obarvím načerno. Tuší. Mamku málem kleplo, když mě uviděla. Donutila mě se umýt, a když mi potřetí mydlila hlavu, řekla mi, že se mám soustředit radši na školu a na kluky se vyprdnout, protože jsou to ještě moc mladá telata.

„Nejdřív se musejí dostat do puberty, pak teprve si tě začnou všímat.“

Její radu jsem si pečlivě zapamatovala. A když jsem se na táboře mezi čtvrtou a pátou třídou zamilovala do Zdeňka, při noční hlídce jsem se ho rádoby nenápadně zeptala, jestli už prošel pubertou. Samozřejmě to všem rozhlásil a má táborová přezdívka byla jasná.

(Když jsem se s ním ale potkala o deset let později, naprosto nečekaně na koncertě na druhém konci republiky, a on mě poznal a nadšeně zahýkal: „Nazdar, Puberto!“, vylila jsem na něj pivo.)

Znovu už jsem se nikoho neptala. Rozhodla jsem se počkat, až si budu fakt stoprocentně jistá, že to mají všichni za sebou. Netušila jsem ovšem, co udělá puberta se mnou.

Jestli jsem se předtím zamilovávala jednou za rok, teď to bylo jednou za měsíc. A v devíti případech z deseti jsem se zamilovala do někoho nesprávného. Dalo by se říct, že jsem si vypěstovala radar. V jakkoliv veliké skupině lidí jsem dokázala zaměřit největšího pitomce, okamžitě k němu vzplát nehynoucí láskou a o jistý časový úsek, který se pohyboval v rozmezí hodina až měsíc, později jsem zjistila, že je to vůl.

Našlo se pár světlých výjimek. V osmičce mě okouzlil Tadeáš, a tenkrát poprvé to byl on, kdo udělal první krok. Tak mě to překvapilo, že jsem na něj nejdřív vystartovala, co to jako zkouší. Kdo ho navedl, co na mě chystá a proč mě mučí. Vypadal chudák ještě víc vyděšeně než já. Koktavě přísahal, že nic nechystá a já mu uvěřila, takže ještě než si to stihl rozmyslet a utéct, řekla jsem, že jasně, že s ním teda budu chodit. Bylo to trochu překvápko, trochu zvláštní a hodně milé, protože Tadeáš byl do té doby ve třídě prakticky neviditelný. Ale najednou přes prázdniny vyrostl a vypadal jinak (puberta!), byl víc vidět, víc slyšet a z úplného okraje třídního kolektivu se pomalu, ale jistě sunul ke středu. A já s ním. Následovalo pár úžasných týdnů, první pusy, ten tetelivý pocit, když jsme se vedli za ruku – a ten ještě tetelivější, když jsme potkali jeho kamarády a on nejen že mou ruku hned nepustil a neodskočil ode mě, ale dokonce mě představil jako svou holku.

Byla jsem něčí holka!

No a pak jeho tatínek dostal práci v Německu. Skvělou práci s bydlením a tak. Brečela jsem já, brečel i Tadeáš (i když klukům by to asi nikdy nepřiznal), ale nedalo se nic dělat. Odstěhovali se.

Došla jsem ke kadeřnici a za naspořené peníze jsem si nechala udělat trvalou.

Další světlou výjimkou byl Julek. Prvák na střední, trvalá dávno odrostlá, a to jméno, to mě na něm upoutalo jako první. Julius. Julius a Michaela. Naše děti by se pak mohly jmenovat třeba Klaudie a Julián. Nebo Izabela a Heřman.

Mělo mě varovat, že když jsem mu po kraťoučkém chození tahle jména nadhodila, neutekl s křikem, neřekl mi, že jsem praštěná, ale začal jména sám vymýšlet. Vincent. Alexej. Laura. Byl tak moc hodný a jemný a milý a úžasný, že jsem si s ním připadala skoro jako jeho nejlepší kamarádka.

A on to cítil stejně, takže mi před Vánoci jako první osobě ve svém životě přiznal, že se mu víc líběj kluci.

Tentokrát jsem si s vlasy nedělala nic. Jednak tohle bolelo trochu jinak, jednak mi Julek řekl, že bych vypadala jako kráva, kdybych se nechala ostříhat. Vůbec by mi to neslušelo.

Anebo Vašek. Ten přišel až později, byla jsem přesvědčená, že jsem dávno dospěla a moje hormony se zklidnily a už mě nic nemůže rozhodit. Nejdřív jsme spolu kamarádili, pak se z toho během jedné ovíněné noci stalo víc. Překvapivě všechno klapalo. Žádný velký city, nejdřív jsem s ním byla, protože mi bylo dobře. A pak jsem najednou zjistila, že nemůžu být bez něj. Tohle bylo jiné, vážné, dobré, moc dobré… Dokud mu nezavolala sestra jeho bývalky, že ta koza se pokusila o sebevraždu, prý kvůli němu, přestože byli od sebe už několik měsíců před naším setkáním. A Vašek, ten hodnej a galantní a ohleduplnej Vašek mi řekl, že si je jistý, že já se bez něj na rozdíl od ní obejdu. Dal mi pusu na čelo a šel si zkazit život.

Obarvila jsem si vlasy na modro.

Těch dobrých zamilování bylo pár, mnohem víc bylo těch marných, nesmyslných, ukvapených, nelogických a šílených. Vždycky jsem během chvilky totálně ztratila hlavu, můj mozek přepnul do stand-by režimu a soustředil se hlavně na udržení životních funkcí, zatímco moje srdce dělalo salta, nechávalo se vystřelit z kanónu a skákalo skrz zapálenou obruč.

A vždycky, když to skončilo blbě, šla jsem a udělala si něco s vlasy. Potřebovala jsem být jiná. Nechat ten další průšvih za sebou.

Ale aspoň už jsem nebrečela.

„Zase ztratila hlavu,“ mumlala mamka při víkendových obědech, zatímco sledovala, jak s připitomělým výrazem posouvám po talíři jeden kousek knedlíku sem a tam a skoro nevnímám, co se děje kolem.

„Vůbec nepřemejšlí!“ stěžovala si tátovi, když jsem se dala dohromady s fotbalistou Edou a jezdila s ním na všechny zápasy okresního přeboru, déšť nedéšť, pařák nepařák. Nakonec mi dal kopačky kvůli přítelkyni brankáře protihráčů, protože měla větší prsa a starší ségru, která jí občas půjčovala byt.

„Zas je bezmozek,“ konstatovala suše, když jsem začala chodit s klukem, který mi na diskotéce tvrdil, že je motorkář. Další úspory padly na nádhernou koženou motorkářskou bundu, abych mu nedělala ostudu, až mě poprvé vyveze. Přijel na orezlé Jawě, na sobě měl montérkovou bundu a celou cestu do zoo mohutně zdravil protijedoucí motorkáře na těch opravdovějších motorkách. Někde v hloubi mozku jsem si říkala, že to je docela trapas, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. A bylo mi jedno i to, když mě v sobotu večer přesvědčoval, že v tom parčíku ve vnitrobloku domů je tma tmoucí a nikdo neuvidí, když se tam spolu vyspíme – a že pode mě dá mikinu, abych nenastydla. Tma tmoucí nebyla. Jeho kamarádi věděli moc dobře, kam se mají dívat.

Tu koženou bundu jsem spálila (hrozný smrad) a ostříhala se úplně nakrátko.

Trvalo to spoustu let a spoustu šlápnutí vedle, než mi došlo, že jedinou obranou proti vypínání mozku a následnému vzteku, pláči nebo zlomenýmu srdci je to všechno vypnout. Jakmile se v mém zorném poli objeví někdo, u koho hrozí, že mu během chvíle propadnu, musím se otočit a bez zaváhání zmizet pryč. I když to znamená, že přijdu o koncert, na který jsem se několik týdnů těšila. Jak jde do tuhého, nesmím tomu dát šanci. Žádný pitomý hormony. Žádný city.

Vycházelo to skvěle. Naučila jsem se být sama, občas být chvilku s někým, kdo mi byl v podstatě ukradený, a vycouvat, když hrozilo, že bych se do toho nějak zamotala. Měla jsem rodiče, kteří byli na jednu stranu trochu nešťastní z toho, že nikoho nemám, na druhou stranu vždycky, když mě viděli, měli radost, že mám pořád ten samý účes a barvu. Kdo se jim po těch letech změn mohl divit?

Měla jsem práci, kterou jsem milovala a ve které jsem byla dobrá. Měla jsem kamarády, skvělé kolegy (až na výjimky), žila jsem dokonalý život singles. Nehodlala jsem na tom nic měnit. Byla jsem dospělá, vzdělaná, sebevědomá, nezávislá ženská, která věděla přesně, co od života chce.

No a pak mě píchla ta včela.

Vaše komentáře:

Napsat komentář