Víte, ale já vás vlastně předem varovala. Psala jsem ve všech svých životopisech, že jsem velmi nepravidelný a nespolehlivý psavec. Líný. Mělo vás napadnout, že když jsem mezi vejškou a mateřskou asi tak šest let nenapsala ani řádku, existuje jistá šance, že se něco takového stane znovu.
Já teda doufala, že se nic takového nestane. Ale přišlo to. Já vím, dlouho mi nic nevyšlo. Já vím, spoustu jsem toho naslibovala. Spoustu jsem toho rozepsala a odložila. Jsem zlá a útočná a vy jste chudáci, fakt.
Na druhou stranu, když to nejde, tak to nejde. Zkusila jsem to lámat přes koleno a psát denně (protože Stephen King povídal, že musím psát denně, jinak že to nejde.). Nepomohlo to.
Zkusila jsem psát, jen když jsem měla náladu. Problém byl v tom, že jsem náladu dostávala třeba v práci. Nebo uprostřed Lipna, když člověk musí v různých intervalech přesedávat z jednoho boku na druhý a navíc hlídat děti. Nebo v nemocnici, kde jsem za poslední tři roky strávila mnohem víc času, než mi bylo milé. V drtivé většině případů jako doprovod při boji s hnusnou nemocí u členů širší rodiny, na čtyři dny jako pacient (a v momentě, kdy jsem před operací dostala lék na uklidnění, jsem měla pocit, že teď bych toho napsala fakt hromadu! A bylo by to DOKONALÝ! O dvě minuty později jsem usnula jako dřevo 🙂 ).
Takže ne. Nenašla jsem systém, který by mi vyhovoval. Nakonec teda píšu nepravidelně, někdy 500 slov za odpoledne, někdy 3 000 slov za večer. Už nedávám 4 000 slov denně, jako jsem dovedla kdysi. Ale píšu mnohem víc než za poslední roky.
A jsem vděčná, že jste pořád tady. Trpěliví a tak úžasní ♥
Někdy mi to hlava nebere. Že vás pořád mám. Třeba když mi od Fragmentu dvakrát do roka přijde vyúčtování prodejů e-booků a já vidím, že se ty knížky v elektronické podobě pořád prodávají. Jste miláčci!
Nebo když se dozvím, že se za pár týdnů narodí holčička, která bude pojmenována podle postavy, kterou jsem vymyslela. Ponese neobvyklé jméno, které mi pro příběh naprosto dávalo smysl – a má oblíbená čtenářka se rozhodla, že stejný smysl dává i pro tu mrňavínu ♥ Je to skvělej pocit. A trochu strašidelnej, protože co když mi ta slečna za patnáct let přijde rozbít nos, žejo 😉
Jestli si chcete přečíst příběh, ve kterém se narodí postava, podle které se bude jmenovat malá M., můžete si ho stáhnout tady. Ale bacha. Nevím, jestli všichni víte, že jsem začínala jako autorka fanfiction ke Stmívání (a doteď jsem vděčná, že jsem na začátku nemusela řešit vykreslování postav, protože je všechny čtenářky znaly). Takže pokud jste sérii Stmívání nečetli, nebude vám Myšička dávat smysl.
A jestli chcete číst něco kraťoučkého, ale docela častého, zvu vás k sobě na Twitter. Není spisovatelský, je prostě můj.
Slibuju, že o sobě budu dávat vědět častěji. Určitě se můžeme potkat na Světě knihy. A slibuju, že už konečně něco dopíšu. Fakt. Přísahám a těším se.
vní verze (takže vážně nemůžu zaručit, že v knížce nakonec nenajdete něco úplně jiného, stejně tak název celého příběhu je zatím jen pracovní 😉 ) první kapitoly příběhu Míši a Miloně.
