Jak to vypadá s pokračováním?

Dělá mi radost, že se na to ptáte.

 

 

Bohužel nemůžu udělat radost já vám, protože zatím ještě nevím. Nepřítel nepřítele je hotov, čeká mě jeho finální úprava, ale nic zásadního v něm měnit nebudu, a tentokrát nebudu nejspíš ani nic dopisovat, jsem s tím příběhem spokojená.

Jestli ho Fragment bude chtít záleží čistě jen na nich. A taky na prodeji Nebezpečné lásky, ten bude nejdůležitější. Uvidíme, jak to dopadne; jakmile dostanu rozhodnutí, dám vědět. Rozhodně ho ale chci dostat na papír ;-)

Zatím aspoň malá ukázka:

*****

Den na hovno.

„Jo, to teda jo,“ souhlasil Johnny. Seděl vedle mě na sedadle spolujezdce a držel se madla na dveřích.

„Řekl jsem to nahlas?“

„Jo. A nejezdi jako prase. Nepotřebuju se nechat zabít v autě. Já ne.“

„Ha ha,“ ušklíbl jsem se. Rozchechtal se. „Ne, Johnny, vážně to není vtipný.“

„Ale jo,“ nedal se. „A myslel jsem vážně, abys zpomalil. Jestli mě zmrzačíš, Sue tě zabije.“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nemůže mě zabít. Jsem Tomův kmotr a ona mě navíc má ráda.“

„No, to bys ji měl slyšet, když mi zavoláš uprostřed noci,“ zakřenil se Johnny. Ten chlap byl nezmar. Po celodenním jednání a vyjednávání, řešení a hádkách se všemi strýčky pořád ještě dokáže mít dobrou náladu. Nezdolný optimista. Dlouhým výdechem jsem vypustil vzduch z plic a zkontroloval v zrcátku, že se za námi neděje nic, co by mě mělo zajímat. Zařadil jsem se do odbočovacího pruhu a sjel z dálnice.

„Při těhle podělanejch dnech se fakt těším do důchodu,“ řekl najednou Johnny.

„Jo.“ Naprosto jsem s ním souhlasil. Jen si ještě počkáme.

V přihrádce palubní desky se rozsvítil displej mobilu okamžik předtím, než začal zvonit. Bylo skoro jedenáct v noci a já vážně neměl náladu na nějaký další hovor.

„Můžu to hodit z okna, jestli chceš,“ nabídl se Johnny. Zamračil jsem se na něj, ale nevypadal, že by si z toho něco dělal.

„Slyším,“ ohlásil jsem se. Číslo patřilo azylovému domu.

„Pane Bavetto?“ Nervózní ženský hlas. V pozadí nějaký hysterický jekot. Tak tohle mi rozhodně chybělo.

„Co se tam děje?“

„Je tu nějaká žena a chce, abychom ji ubytovali, ale vůbec ji neznám. Odmítá se hnout a tvrdí, že jestli ji necháme umrznout, bude nás chodit strašit. Chce mluvit se šéfem.“ Poslední slova už skoro šeptala. Asi jí došlo, co za blbosti říká. Johnny se pobaveně šklebil.

„Vyhoďte ji. Ať jde do Armády spásy, do útulku nebo do Červenýho kříže. Řekněte jí, že je plno.“

„To jsme zkoušeli, ale je neodbytná,“ pípla ta žena.

„Tak ji nechte vyhodit! Hlídá tam někdo, ne?“

„Ano. Ale…“

„Ale co?“ Neříkal jsem to? Den debil.

„Pán z ochranky se ji snažil vyvést a ona mu asi vykloubila prst,“ zamumlala. Takovéhle lidi zaměstnáváme. Výborně.

„Jedem tam, nejsme zas tak daleko,“ zahučel Johnny.

„Fajn. Jsme u vás do půl hodiny, tak jí řekněte, ať nikoho nemrzačí a počká.“ Hodil jsem telefon zpátky a vztekle praštil do volantu. „Nějaká kráva blbá bude dělat problémy o půlnoci?“

„Vysvětlíme jí to a někam ji pošleme,“ pokrčil rameny Johnny. „A ty se na ni můžeš vyřvat! Takže je to vlastně dobrý, ne?“

„Jdi do prdele, Johnny,“ zavrčel jsem. Dočkal jsem se jen dalšího chechotu. „Za ten tvůj optimismus tě jednou někdo zastřelí.“

„Jo. Ale jestli to budeš ty, tak mě nasereš.“

Zavrtěl jsem hlavou a jakmile to šlo, otočil jsem se do protisměru.

Azylový dům bychom rozhodně měli zrušit.

*****

První tři kapitoly (v původní verzi, to znamená hromada překlepů a sem tam chybka) najdete na Bez hranic ;-)

 

Vaše komentáře:

Napsat komentář