Krátký vánoční bonus ke S hlavou v oblacích pejru.

Doufám, že jste si svátky užili z plna hrdla 😉 A do nového roku přeji, ať se vám podaří všechno, co si naplánujete.

 

 

Co koupit pod stromeček člověku, který má všechno?

Co vymyslet pro chlapa, který má hromadu peněz, takže už si koupil všechno, po čem kdy toužil?

A mě si našel, takže má vážně, ale vážně všechno.

Prevít jeden!

Stála jsem u stánku se zmrzlinou (díky bohu, že v těch velkých obchodních centrech mají zmrzlinu celoročně, jinak bych to pitomý vánoční nakupování prostě nepřežila), ládovala do sebe už asi pátý kopeček a snažila se ignorovat nadšené a dojaté pohledy, které prodavačka házela směrem k mému břichu. Flek byl samozřejmě okouzlující po svém otci a třeskutě dokonalý po mně, takže ačkoliv ještě ani nebyl na světě, už k sobě přitahoval okolí jako mrňavý magnet.

Nebo možná prostě cizí lidi šahají na břicha všem těhotným, nevím. A možná se to i některým líbí, ale já bych je nejradši poslala-

No prosím, už se ptá!

„Můžu?“ udělala prodavačka a přísahám, že se jí leskly oči. Měla jsem odsud zmizet hned po té první várce zmrzliny. Mělo mě napadnout, že si bude myslet, že mi tady s ní je dobře. Jenže mně šlo fakt jen o ten zmrzlý pamlsek. Měla jsem si koupit domů pár balení Haagen Dasz a znovu se nechat okouzlit tím, že Marvinovi ty hříšné peníze za takovej plivanec zmrzliny nepřijdou tak strašné jako mně.

„Eh… No…,“ udělala jsem a snažila se sebrat svých pár posledních zbývajících mozkových buněk a vymyslet společensky přijatelnou výmluvu. Ale protože čím byl Flek starší, tím nižší bylo mé IQ (ten poměr se nějak jmenuje, jsem si jistá, jakože exponenciální, nebo empirický, tak nějak – ale už nejsem dost inteligentní na to, abych si to zapamatovala), takže nakonec jsem vyhrkla:

„Ondatra!“

Využila jsem toho, že se prodavačka od zmrzliny vyděšeně ohlédla za sebe, otočila jsem se na druhou stranu a rychle zdrhla.

Přesněji řečeno jsem se odkolíbala pryč.

Za rohem jsem se s úlevným heknutím posadila na volnou lavičku a pustila se do zhltnutí zbytku zmrzliny. A na těch pár minut bylo všechno skvělé. Ve zdejším rozhlase zrovna nehrála žádná koleda, nikdo mě nepřišel obtěžovat s nabídkou skvělé slevy nebo s prosbou, jestli si mohou sáhnout na břicho. Flek spal, takže mi karatistickými kopy neničil vnitřnosti, zrovna v tu chvíli mě nebolela záda, neměla jsem napuchlé nohy, neměla jsem hlad, žízeň, nebyla mi zima…

A pak přímo přede mnou vyšla z prodejny s košilemi a kravatami úplně rozzářená ženská a nesla dárkovou tašku.

Bylo po pohodě. Protože jsem krucifix pořád netušila, co koupit Marvinovi.

Ne, vážně. Co se kupuje chlapovi, který si už dávno všechno koupil? Zkusila jsem se zeptat, děsně nenápadně, ale choval se jak moje babička a tvrdil, že nic nepotřebuje. Řekla jsem mu, že je ondatra a ať mě neondatra, což ho rozesmálo tak, že jsem musela naštvaně odejít z místnosti. Díky bohu jich v jeho bytě – našem bytě – bylo o dost víc než v mém bytě, takže bylo kam odejít trucovat. A při tom trucování mě napadlo, že prostě projdu obchoďák a uvidím, co mi padne do oka. Protože na koho jiného by měla být obchodní centra cílena než na bohaté chlapy a jejich ženy a milenky, žejo.

Tenhle nápad se ale v praxi ukázal jako docela dementní (ondatří? To není sprosté slovo. Myslím.), protože tu možná bylo pár obchodů, ve kterých by se dalo něco koupit, ale to všechno už Marvin měl, případně mi to přišlo pěkně k ničemu. Jako třeba ty kravaty. Proč bych mu měla kupovat kravatu, když jich měl hromadu. Včetně bílé s černými pruhy a černé s bílými pruhy, které vypadaly stejně a drobné odchylky na nich byly poznat až po pár vteřinách zírání. Taky tu byla prodejna s luxusními hodinkami, jenže on už měl nejmíň troje luxusní hodinky a nenosil ani jedny. A takhle to bylo se vším.

Spona na kravatu? Tisíce. Ve speciálním šuplíku.

Víno nebo jiný super alkohol? Plná vinotéka a bar. Navíc prakticky nepil.

Parfém? Měl. Moc.

Župan? Měl. Nenosil.

Nějaké luxusní jídlo? Měl. Jedl. Pořád. Nuda.

V půlce druhého kola po obchoďáku jsem byla ochotná vzít auto na leasing, tak jsem byla zoufalá. Naštěstí mi včas došlo, že i auto Marvin má, dokonce dvě. A to dámské Hyundai, které tu měli vystavené, by ho stejně neokouzlilo.

Prostě jsem byla totálně v háji.

Vytáhla jsem mobil a zavolala Kačence. Protože ta má s kupováním dárků chlapovi už mnohaletou zkušenost a určitě bude vědět.

„Je to normální a nemusíš se stresovat,“ řekla mi místo pozdravu.

„Co?“ udělala jsem překvapeně. „Jak to víš?“ Věděla jsem, že občas obě myslíme na stejnou věc, ale většinou to bylo po spoustě vína a tou věcí byly v 95 % případů penisy, takže to nebylo zas tak těžké.

„Protože jsem to vystudovala,“ odpověděla. Došlo mi to. Nemluví o vánočním nakupování.

„Hele, já nevolám proto, že by mi něco bylo. Nebo že bych měla pocit, že mi něco je.“

„Fakt? To je… divný. Není ti nic?“

„Kačeno!“ Možná jsem jí párkrát zavolala, když mě někde píchlo nebo svědilo, ale jsem prvorodička a ona sama mi řekla, že je mi k dispozici kdykoliv, tak ať z toho teď nedělá drama.

„Promiň. Nemohla jsem si pomoct. Takže když ti nic není, co se děje?“

„Potřebuju poradit. Nenapadá mě, co koupit Marvinovi. Cos koupila Filipovi?“

„Aha, tak to moment,“ řekla a pak jsem chvíli neslyšela nic. V rozhlase začali hrát vánoční děs od Petra Kotvalda, takže má předvánoční deprese se okamžitě dostala do neprobádaných hlubin. „Už dobrý,“ ozvala se za chviličku znovu. „Musela jsem se jít schovat, aby to neslyšel.“

„Super, tak sem s tím. Potřebuju nápad.“

„Objednala jsem mu Patologii plodu a dítěte a Cytopatologii v angličtině. A pozor, teď to nejlepší! Francouzský anatomický atlas z roku 1920!“ Tu poslední větu řekla tak slavnostně, že jsem skoro slyšela ty fanfáry, které by její proslov měly provázet. Chvíli bylo ticho. Ona si zjevně užívala ten pocit, že koupila svému manželovi devadesát let starou knížku, já se snažila určit, jestli to všechno myslela vážně, nebo si ze mě dělá srandu.

„Cože?“

„Co jako, cože?“ nechápala.

„To jako fakt?“ upřesnila jsem svou otázku.

„Ne asi,“ odsekla dotčeně.

„No ty vole…“ udělala jsem a najednou jsem se ctila hrozně unaveně. Jasně, že Kačenka koupila Filipovi lékařské knihy, vždyť jsou oba doktoři. No, i když u Filipa se o tom dá docela úspěšně pochybovat. A jasně, že Filip z těch dárků bude naměkko. Fajn, jenže co já? Mám Marvinovi koupit byt? Dům? Pozemek? Knížku o tom, jak se staví dům?

„Nesnáším tyhle hrozný svátky,“ oznámila jsem.

„Mysli pozitivně!“ nabádala mě Kačenka. Zamumlala jsem něco, co si klidně mohla vyložit jako souhlas, a bez rozloučení jsem zavěsila. A hned vytočila jiné číslo.

„Hele, neruš. My tady pracujeme. Počkat, my tady dřeme pro tvýho chlapa! A ty nás rušíš! Dostalas to od něj za úkol? Odvádět naši pozornost od práce? Je na cestě sem, aby mě chytil, jak si s tebou v pracovní době povídám?“

„Lucie!“ zaúpěla jsem. Grafička se zahihňala a zeptala se, jak se mám. Odpověděla jsem, že ještě nerodím a rozhodně ještě nějakou chvíli nebudu – protože to byla věc, na kterou se mě ptali všichni a pořád. Nevím, co se to v těch lidech přepnulo, ale jakmile začalo být moje břicho velké, pořád někdo sledoval, jestli už náhodou nerodím. Táta se dokonce domáhal toho, aby se mnou Marvin trénoval nalodění do auta a cestu do porodnice v různých fázích dne. To abychom zjistili, kolik času nám to zabere třeba v dopravní špičce nebo v noci.

„Super. Neopovažuj se. Ještě nemám vymyšleno, co ti za to dám.“

„Ty mi nemusíš dávat nic, to tvůj šéf. Ale můžeš mi teď poradit. Teda musíš mi poradit, protože jsem de facto tvoje šéfová.“

„Klidně. Copak bys ráda?“

„Co jsi koupila svýmu chlapovi k Vánocům?“

„Mašli. A šlehačku.“

„Co prosím?“ Když ta dvě slova Lucka zopakovala a dodala, že tohohle chlapa má chviličku a navíc to byl celou dobu kromě seznámení v klubu vztah na dálku a uvidí se spolu až pětadvacátého, takže mu pod stromeček dá sama sebe s velkou mašlí, a ta šlehačka, ta se prý prostě bude hodit, měla jsem chuť zoufale zavýt. Co to s těma lidma je? Proč mi nikdo neporadí? Poslechla jsem si ještě, že to mám taky zkusit, jen prý té mašle asi budu potřebovat víc, když je mě tak nějak víc, a raději jsem se s ní rozloučila.

Byla jsem totálně v háji. Neměla jsem to nechávat na poslední chvíli. Jenže jsem měla Marvina pořád za zadkem, a když jsem nadhodila, že pojedu na nákup, hned musel taky, abych prý netahala nic těžkého. Až dneska se mi povedlo jet bez něj, a to jen proto, že jsem přemluvila Míru, aby ho nějak zabavil v práci. Tím pádem jsem teď nemohla zavolat Mírovi a zeptat se ho. Byla jsem úplně ztracená.

Už jsem se zvedala, že si dojdu pro další zmrzlinu a tu prodavačku tam prostě seškvařím zlým pohledem, když mi došlo, že mám komu zavolat. Moje skorošvagrová! Ta bude vědět! Musí vědět! Kupuje dárky Winterovi už pár Vánoc. Sice jinýmu, ale to je teď jedno, Winter jako Winter!

Našla jsem v seznamu jméno Beruška (protože pod tou přezdívkou ji měl David uloženou a jen mi poslal vizitku. A protože ona byla úplně Beruška, nechala jsem si ji tak.) a doufala, že mi to zvedne. Měla jsem štěstí.

„Co máš pro Davida k Vánocům?“ vyhrkla jsem a ani jsem se neobtěžovala pozdravit. Gábina se rozesmála.

„Je to peklo, viď?“ zeptala se mě s účastí v hlase. „První dva roky jsem z toho šílela, ale pak jsem mu začala kupovat dovolenou.“

„Dovolenou? Jako nějakej pobyt?“ To by byl skvělej nápad, kdybych ovšem neměla za pár týdnů termín. Dá se s mrňavým Flekem cestovat? Jak? Kam? Kdy?

„Pobyty dřív, teď spíš nějaký akční dovolené. Tentokrát pojedeme do Norska na rafty.“

„Proboha,“ hekla jsem. Stačilo mi ta slova jen slyšet a věděla jsem, že by to nebylo nic pro mě. „I s malou?“

„Jasně, ta to miluje. Je po tátovi. Já trochu trpím a občas je mi malinko špatně, ale když si vezmu ráno Kinedryl, dá se to.“

„Aha,“ hlesla jsem.

„Moc jsem ti nepomohla, viď?“

Ne, nepomohla. Rozloučila jsem se s ní a zamířila do kavárny. Tohle chce víc než zmrzlinu.

 

O jedno kafe bez kofeinu a dva kusy čokoládového dortu později jsem učinila definitivní rozhodnutí. Znovu jsem vylovila z kabelky iPhone a vytočila Marvinovo číslo. Vzal mi to po druhém zazvonění.

„Slyším a naslouchám, má nejdražší,“ pronesl obřadně, takže bylo jasné, že je někde sám. Před ostatními se snažil pořád zachovat dojem úspěšného podnikatele. Přede mnou šaškoval, rozesmával mě, rozmazloval mě, hýčkal mě, dokonce tvrdil, že by mě na rukou nosil, kdybych nebyla tak neskladná. Ale říkal to tak něžně, že jsem ani neměla chuť ho zabít. Nebo poslat do ondatry.

„Haha,“ zamračila jsem se. Měla jsem v plánu být stručná, věcná a nabroušená, ale stačilo mi slyšet ten jeho sexy hlas a bylo po plánech.

„Copak se děje?“

„Nesnáším tě.“ Tak. A bylo to. Sežer si to, ty jeden mizernej, bohatej stavaři!

„Už zas? Co jsem provedl?“

„Všechno. Nic. Nevím. Štveš mě. A trest tě nemine, to budeš zírat!“

„Tak jo. Pojeď domů, Zmrzko. Namasíruju ti nohy.“

Věděl, jak na mě. Prevít.

„Za půl hodiny jsem tam. Napusť mi vanu.“

„Provedu. A budu pamatovat na Archimédův zákon, slibuju,“ odpověděl a bylo slyšet, jak se snaží nesmát. No tak jsem jednou trochu vytopila koupelnu, no. Velkoryse jsem jeho ubohý pokus o vtip přešla a rozběhla se koupit mu ty nejzbytečnější dárky, jaké kdy dostal.

Tak dobře, pomalu jsem se odkolébala.

 

Brečet jsem začala už při večeři. Bylo to poprvé, co jsem nebyla u našich, a i když se oni i Winterovi snažili nás přemluvit, abychom strávili Štědrý večer s nimi, nedali jsme se. Chtěli jsme být sami, užít si to.

Jen jsme nejspíš ani jeden nepočítali s tím, že budu furt brečet. Teda já s tím nepočítala určitě, Marvin zas tak překvapeně nevypadal.

Protože ten bramborový salát byl prostě dokonalý. A ten zmrzlinový pohár, který mi vyrobil místo masa nebo ryby, ten byl ještě lepší. A vůbec si nestěžoval, že nemá kapra ani nic, z čeho by se mi mohlo dělat špatně.

A pak ten stromek… Já vím, že jsem ho už viděla. Že jsem ho vybírala. Pomáhala zdobit.  Ale najednou vypadal prostě jinak, krásně a tak…

No a pak jsem tam uviděla tu hromadu dárků a některé na sobě měly visačku s nakreslenou kaňkou, takže bylo jasné, že jsou pro Fleka…

„Možná jsme měli jet k vašim nebo našim,“ zamumlal Marvin, když mě držel a objímal už nejmíň čtvrt hodiny a já pořád brečela do jeho košile a občas si do ní rádoby nenápadně utírala nos.

„De! Jseb v pohodě!“ bránila jsem se.

„Tak jo,“ nehádal se. To mě dojalo nanovo. Ale už za dalších pár minutek se mé dvě zbývající mozkové buňky zas na chvilku vzpamatovaly a mohli jsme jít rozbalovat.

Když se pustil do prvního dárku, byla jsem docela nervózní. Pochopí to? Jak to vezme? Co když ho nakrknu? Naštěstí se mé obavy ukázaly jako zbytečné. Možná jsem ho neznala tak dlouho, ale znala jsem ho dobře. Řehtal se, radoval se a taky z něj vylezlo, že tohle vždycky chtěl, a nikdy nedostal, a že kdybych mu to nekoupila teď já, koupil by to on Flekovi hned k těm dalším Vánocům.

Takže prosím vás, kdybyste potřebovaly poradit, co koupit chlapovi, který už všechno má, tady je pár tipů:

–          LEGO City. Čím větší, tím lepší. Příště zkusím i nějaký jiný, ale když je ten developer, tak ať si staví.

–          Monopoly. Tady musím podotknout, že je při hře děsnej škrt a nedovolí ani malinkaté překročení pravidel. A pořád vyhrává. Takže z mého pohledu nic moc dárek. Z jeho super.

–          Počítačová hra Civilizace. Ať si staví a buduje, když ho to baví, žejo.

–          Autodráha. Opět platí, že čím větší, tím lepší. Ta naše je kure-, ehm, ondatra velká a je fakt super, jen Adolf nám to občas trochu kazí, když si lehne někam do zatáčky a my pak kvůli ní vylítneme z dráhy.

–          Kožená tanga. Nebo latexová. Ale rozhodně co nejúchylnější. Věřte mi. Ono ho to hodně pobaví a trochu zmate a taky trochu rozpálí, ale jen do momentu, kdy si je vážně vyzkouší a jeho těhotná drahá polovička dostane takový záchvat smíchu, že se svalí z gauče na zem a následně leží na zádech celá zesláblá, nemůže si kvůli břichu sednout, nejde jí se ani otočit, a když jí chlap, co všechno má – včetně těch úchylných tang – chce pomoct, vyvolá to u ní další záchvat smíchu…

Ale co mu koupím k narozeninám, to vůbec netuším.